Povaha

Já jsem fakt povaha. Med mám ve skleničkách už týden. Když se Hospodář ptá, kdy ho jako hodlám prodat a jak dlouho budou ty krabice v ložnici zavazet, tak se tvářím děsně světácky, jakože muži v poho, mám to pod kontrolou a starej se o svý lužní lesy, marketing nech na mě.

A nedělám vůbec nic, dokud se nepřiblíží odjezd do Chorvatska a s ním vyhlídka, že se mi zřejmě nějaký šušliky hodí. Pak tedy rozhodím sítě na sociální sítě a po půlhodině zjistím, že ani nebylo třeba, stačilo pustit echo po sousedech a bude na zmrzlinky ancvaj.

A jak sousedi přicházejí a já beru z krabice, dělá se mi děsně smutno. Já ten med vlastně vůbec nechtěla prodat! Já se na něj chtěla koukat, jak tam stojí v těch nádhernejch novejch skleničkách s ošatkovými víčky, a plácat se přes rameno, jak jsem děsně šikovná, že mám ty včely a ty dávají ten med, a pak ty pocity hojnosti a tyhle atavistický věci kolem. No povaha, no.