Odjeli včelaři...

... a my s Vendou jsme šli nakrmit. Pravé poledne, hlava plná příjemných dojmů, dobromysl samá včela, na slunci nešlo žít. Odložila jsem tedy polonahé sedící mimino na jediné opravdu stinné místo, do rohu mezi králíkárny. S výhradami, nechtělo se mi pokládat své měkounké zlatíčko mezi vyházenou slámu, seno, sem tam bobek. A že rychle oběhám dobytek a pak honem domů do stínu.

Vašík seděl vzpřímeně jako panna, plné hrsti všeho, nač dohrábnul, stébla kolem pusinky, a byl zjevně šťastný. Doběhala jsem, zvdihám ho a oprašuju. Uáááá, pekelný řev, matko, chci na zem mezi svá stébla a bobečky!

Tak jsme poseděli skoro hodinu, vonělo to pěkně, králíci chroustali padančata. Zen.