(S) láskou rozbitá ženská těla

Tuhle pracuji po boku jednoho bližního svého, v onom stavu, jejž ženám netřeba popisovat, trochu jsem se vyspala, tancuju tak nějak kolem všeho, ne, na józe už jsem pár let nebyla, ale funguju, je to dobrý, funguju. Protáhnu se a vzdychnu, že bych potřebovala nový záda a vůbec stabilizační systém. Tři kila dolů by taky bodly.

Bližní povídá, že je to jen o lenosti, že kdybych cvičila, jezdila na kole, plavala a takový ty věci, neměla bych se zády ani systémem vůbec problém.

Milý bližní, vyser si voko. Když je někdo pořád tak pevnej, jak si to udělá, a neprojde si dvakrát třikrát hormonálně podmíněným rozvolněním vazů, chrupavek, kostí a kdoví čeho ještě, tomu se to mluví. A to vím, že mám máslo na hlavě, protože tomu cvičení v posledních letech opravdu moc nedám.

A sešly se tu týden na to ženy, jako na zavolanou. Některé takové asi jako já, jiné i disciplinovanější, štíhlejší a o něco lépe garážované. Ohýbaly jsme se pro svá přetěžká dítka, nosily je na vytrčeném levém boku, aby se pravicí dalo něco dělat, normálka dennodenní. A nějak to tak vyšlo a trampolínu jsme si netroufly ani jedna.