pátek 28. října 2016

O tom, jak komponovaná rodina vnáší do života tu správnou perspektivu.

Pamatuju si časy, kdy jsem se s dvěma dětmi bez manžela cítila opuštěná a strašně vyčerpaná. Jiní otcové se vracívají v šest z práce, jen mě nikdo nevystřídá. Ach ta nespravedlnost, ach ta únava.

Pak přišly časy našeho pěti/šestidětného parchworku. Nejdřív jsme trvali na tom, že stále spolu a nikdy jinak, vždyť jsme ta nová, velká rodina. Časem to nadšení drobet opadlo a čas od času si sekce A vyrazí bez sekce B a naopak.

A tak jsem dnes s dvěma dětmi bez manžela sama doma. Otec se dnes nevrátí z práce ani ve tři, ani v šest, a tak mě nikdo nevystřídá. A přece, ach ta pohoda, ach ta slast.

Komentáře: 2:

Anonymous Anonymní řekl...

souhlasím, je to až meditativní... správná perspektiva je totiž osvědčený základ spokojenosti - zrovna dneska jsem se dozvěděla, že investice do mne vložené porovnává můj úžasný bráška s cenou nového nábytku kupovaného při rekonstrukci bytu :-) a prý ještě nejsem tak drahá :-D místo sklíčené provinilosti nad potřebou finanční výpomoci teď téměř jásám, neboť je ze mne "teta do skříně"... Snad se ze mne nestane kostlivec ;-) Mějte se krásně. Pik.

28. října 2016 23:16  
Anonymous Anonymní řekl...

To je jak z toho židovského příběhu o kozlovi v malém domku. :-D Abia

15. listopadu 2016 22:23  

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka