Zvíře do každé kuchyně

Už třetí den se kochám tím, že už nic nechci. Fakt, já prostě všechno mám. Lahvičky na domácí aromaterapii voní a pomáhají. (Děti taky většinou voní a pomáhají.) Ve skříni visí nádherný modrý šatičky, v svatojakubské mušli na poličce v koupelně je hromádka náušnic. Učím se s novými taroty, docela mi to leze do hlavy i očí, dělá mi to radost. Brzy dojde balík drahé pudrově růžové vlny od Aiwy na pletení obrovské šály pro Aiwu, budu se muchlat s kvalitním matrošem, ááá.

Hospodář a večer byli štědří. Mám roztomilý dotykáček. Mám pěnítko na mléko do kafe, to už je fakt vrchol luxusu. Mám knížku o výrobě domácích masných produktů. V lednici mám cinzano, v mrazáku led, na myčce citron. Bachovky mám tak napůl slíbené od muže k nějakému životnímu jubileu, aspoň mám čas si je zatím nastudovat.

Jenže jak si člověk řekne, jaká je to paráda, že už všechno má a po ničem nemusí toužit, pátrat na netu, porovnávat ceny... tak ho něco napadne. Tak mě napadla, úplně sama od sebe, klícka a páreček amady gouldové. Myšlenku jsem rychle odmávla, že mě jen pálí dobré bydlo a žádný ptáky do kuchyně ke všemu tomu zmatku nepotřebuju. Hm, je to jako nemyslet na růžového slona s párty čepičkou na klenuté lebi.

Naštěstí projekt utnul hned v zárodku Ruda, který jediné volné místo na klec v kuchyni zítra obsadí svým morčetem, které doteď trpělivě čekalo v králíkárně. Uf. Ještěže kuchyň je tak malá. Dělám, že nevidím obývák.

Amada Gouldové