Třikrát stébla

Jdu si nadělat nějaké včelí matičky. Teda jdu, šourám se, ještě to není úplně ono. Ale představa pro mě nejkrásnější práce s včelami mě žene vpřed rychlostí nejmíň 1,5 km za hodinu, což je dobrý.

Vyškrábu se do maringotky a po paměti sahám do šuplíku pro přelarvovací lžičku. Do toho šuplíku, co si s ním hrál Vašík minulý týden, když mi Hospodář pomáhal zvedat nástavky a pucka tak nikdo neomezoval v rozletu.

Následovala menší hysterická scéna na téma tohle je moje včelnice a všichni se tu chovaj, jako by to bylo jejich, támhle se válí balík slámy pro kozy, tady nějaký pytle, a kde mám v tom bordelu jako hledat přelarvovací lžičku v kupce sena. Když jsem se drobet zklidnila, vybavil se mi hlas včelařského Guru, an vyprávěl o borci, co nejradši přelarvuje stéblem nebo bezovou větvičkou, protože je to jednodušší, než pořád dokupovat lžičky.

Vyzkoušela jsem to a je to tak. Ong Namo Guru Dev Namo! Je mnohem jednodušší užužlat vhodný tvar stýbla, než honit zavíračku Apisa v Mělníce kvůli kousku nerezu. Poslední slovo arci budou mít včely, buďto larvičky přijmou nebo ne.

Cestou z Ekozahrady nabral Hospodář pytel trávy a ztratil provázek. Narozdíl ode mě to dal bez hysteráku, utrhl si hrst stébel trávy, zkroutil povříslo a pytel vydržel zavázaný celou cestu na kole až ke králíkárně. Malý zázrak, ten můj muž a ty stýbla.

Potřetí to ve skutečnosti nebyla stébla. Byly to pazošky. Naše chřestovna konečně vydala úrodu hodnou toho slova, tři minuty oblanšírovat, osolit a polít máslem. To byl den. Ach.