čtvrtek 24. dubna 2008

Pro Vás, co si nekupujete Horydoly

Řekni, kde ty mosty jsou...

A to vám právě neřeknu. Vím totiž, že slaňovat z mostů dolů se nemá. Lézt po nich nahoru také ne. Most totiž není přírodní úkaz, je to lidský výtvor a jako takový i někomu patří.

Takže si představte naprosto anonymní most kdesi na jihu České republiky, jak se ve svitu měsíce tiše vypíná nad údolím, z nedaleké obce občas vítr přivane duc-ducání z místní diskotéky a sem tam taky vytí nějakého psího melancholika. K tomu mostu v sobotu kolem jedenácté večer klopýtám já, slušně vychovaná holka něco před třicítkou, protože chci ukázat tomu chlapíkovi, co mě sem vytáhl, že ani mámy od dětí nejsou žádná ořezávátka. Program je jasný – slanit, a pěkně rovnou z nejvyššího oblouku nad potokem, žádné opírání nohama o pilíře.

Celý ten podnik se mi od začátku moc nezdál. Jednak jsem byla odmalička slušňačka a ty přece po cizím majetku nešplhají, druhak se v noci bojím i nevinnějších zvuků, než je to příšerné vytí. Pak se taky bojím chodit po kolejích. Co kdyby sem zabloudilo třeba TGV a tiše a bleskurychle mě sejmulo? Doma na mě čeká kojenec, copak by si pomyslel, kdyby tak záhy skončil na kašičkách od hodné babičky, která se trochu podivovala, že se „na procházku“ vydáváme v takovou hodinu... A ze všeho nejvíc se bojím, že až se z toho mostu nahnu, spadnou mi brýle a budu nahraná, potůček je odnese a já budu bez dioptrické pomůcky i bez kapitálu do ní vloženého.

Optimismus mě opouštěl s každým krokem, nepomohly ani fialky, které voněly všude kolem trati. Stejně na ně nebylo vidět a chlapík se netvářil, že by se chystal vrhnout do trávy a natrhat mi kytičku. Místo toho cinkal karabinami a důležitě rozprávěl o tom, že horní části pilířů jsem mnohem víc vystavené erozi než ty dolní a proto se taky víc drolí. Udělal štand a pak zmizel ve tmě pod mostem. Nahýbala jsem se za ponurým světýlkem klesající čelovky, křečovitě si držela brýle za ušima a pohrávala si s myšlenkou na útěk. Byl rychlejší, za okamžik už stál zase na mostě vedle mě a kontroloval mi zapínání sedáku.

Nejhorší bylo první odsednutí. Pak už to, překvapivě, byla nádhera. Mohutné pilíře mostu mě konejšily v náručí a že na to měly dost času, protože tlusté lano sotva prolézalo osmou, pád nehrozil snad ani v případě, že bych pustila pravou ruku. Navíc mě chlapík poučil, že to rozhodně udělat nesmím. Pouhým pohybem hlavy s čelovkou jsem odhalovala nové malebně vystouplé kameny, které se třpytily jak porostlé jinovatkou, stavělo se totiž z místních zdrojů a zdejší sedimenty jsou samá slída. Dlouho jsem se jen tak houpala a kochala se krásou, jakou lidi a příroda dokáží společně vytvořit.

Nedělní ráno nás zastihlo opět pod oblouky. Tentokrát se všemi cinglátky natěšené zdolat je tentokrát v opačném směru. První letošní lezení venku. Příjemně teplý jarní den, chyty braly, až kousaly do prstů a dlaní, čumilů poskrovnu. Po třech hodinách intenzivního lezení nás hlad donutil posbírat materiál a s batohy na zádech se vydat na poslední výstup až nahoru ke kolejím. Chlapík vylezl první, zaštandoval na hraně mostu o pražec a dobíral. Protože mi poslední cesta trvala věčnost, zvládl přitom k smrti vyděsit dva mašinfíry projíždějících vlaků. Pár metrů před zábradlím jsem zabrala za krásný ostrý chyt - a on mi, potvůrka, zůstal v ruce. Nepříliš dlouho, vzápětí letěl dolů i se mnou. Já jen, co dovolilo dobrané lano, zrádná hornina dopadla hůř. Že by ta eroze?

O pár desítek minut později už jsme se cpali u babiččina stolu masíčkem a spokojeně odfukovali, jak nám ta procházka dala zabrat. Když jsem odpoledne už zase coby slušná maminka projížděla pod pilíři s kočárkem, šťastně jsem se culila tomu, že se s tím mostem zdaleka nevidíme poprvé. Snad ani naposledy.

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domů