Někdy člověku brnknou...

... přesně na tu strunku, která vyvolá nějakou ne/pěknou vzpomínku z dětství. Povídá mi tuhle jeden, že ať si z toho nic nedělám, že místo pořádné rodiny, jakou mají moje kamarádky, za námi chodí dva hostující tatínci na návštěvy. Prý: "Buď ráda, aspoň seš originální".
Kecy o originalitě jsem jako malá nesnášela - všechny měly svetřík z Polska, jenom já originál háčkovanou vestičku od obětavé maminky, popřípadě svetr z přeplétané vlny po dědečkovi. Jak já toužila po tom, být aspoň chvíli stádní zvíře. A to mi zřejmě zůstalo. Jestli to nebude tím, že na tu originalitu je člověk prostě sám.