Pro spřátelenou P.

P. se onehdá svěřila s frustrujícími vzpomínkami na doby mládí, kdy jediné lichotky, kterých se jí dostávalo, byly ty vyslovené roztřeseným hlasem pánů důchodců, zatímco mužové v jejím věku se ohlíželi po slečnách o několik oděvních velikostí menších. Znám to, taky jsem proběhnuvší pubertou počínaje oplývala půvabem barokního andělíčka. Ovšem, už pár let tuto etapu považuji za skončenou a zapomenutou.

Do dneška. V zahradnictví se mi pozoruhodně razantně pověsil na předloktí chvějivý věchýtek a vyjadřoval se ke stavu mého dekoltu. Potlačila jsem nevolnost, pronesla něco jako "ale děte, dědo" a schovala se za mohutnou paní zahradnici. Ta dědu poslala do míst jemu příslušejících a mně vydala požadované sazenice. (Zajímavé, když stav mého dekoltu po půldruhém pivu onehdá zhodnotil pohledný mladík - dlužno dodat, že formálně vybraněji a nikam se mi u toho nevěšel - nevolnost jsem nepociťovala.)

A co udělám se sazenicemi? Dnes máme s Erýskem Guerilla Gardening Day - soukromý happening spočívající v osázení veřejně ne/prospěšné plochy něčím krásným a jedlým. Pohled na zemědělsky nevyužitý sterilní parčík pod okny mě, doposud bezzemka, točí do běla. Dám tam dýně. Přidejte se.