Šňůra nebeské radosti

Prý bych se měla o Erýska víc starat. Ve svých dva a čtvrt se totiž občas počurá a nejí slušně. Utírá si nudli do rukávu. Zanedbanost sama. (Jen tak off topic, já jsem si tuhle ve svých devětadvaceti utírala nos do kapuce u trička, ale to bylo dojetím a vůbec - kdo z vás to dovede, takhle obratně, co?) A jestli prý na tom lezení nemám nějakého chlapa. Mám, hned tři, o těch napíšu hned, jak dopíšu tohle. A co že tím svým lezením vlastně sleduju.

Takže jednak je to určitě výchovné a zdravé pro můj dorost. Pískem na obecním hřišti dokáže naložit bagříček každej malej jouda, ale popelem z ohniště pod skalami, na to je odborník náš Erýsek. Zmrzllinu z Hypernovy taky dokáže zbaštit každej malej jouda, ale udělat si nanuky z odlomků vápence, na to je odborník zase náš Erýsek a spolu s ním Kuzmovic Kajda (oba své makety cucu na kládě včas vyplivli).

Navíc to nedělám pro děti. Dělám to čistě sobecky pro sebe. Baví mě to, fyzicky sílím a dostanu se mezi lidi. Někde jsem četla, že smyslem života je navlékat na šňůru nebeské radosti. Tak navlékám.