Jak jsem upouštěla kapesníček - děsně nenápadně

Sobotní dopoledne na stěně, já nelezu a hlídám děti, protože mi odešlo zápěstí. Nezmáčknu ani žínku na nádobí, bolest jaxviňa. Moje veterinářka navrhuje sádru na tři týdny. Haha, a na zvedání Rudy si mezitím asi pronajmu jeřáb.

Takže nelezu. O to víc času mám na rozhlížení. Koukám a vidím krásného připlešlého pána. Přijde mi známý. Tak se děsně nenápadně honím s Erýsem kolem sektoru 9, Rudýs na zádech vesele hýká. Pán se culí, tak se pána ptám, odkud se známe. Pán neví, i když budeme tak stejně staří (a vysocí), tak společné přátele nemáme, nikdy jsme spolu nehráli...

Stěna je malá, takže se občas míjíme a zdatně culíme. Znáte to, vlastně jedna po tom druhém vůbec nekouká, ale jak ho vidí, prsí se, jak ho nevidí, rozhlíží se, samozřejmě děsně nenápadně.

Už převlečený pán odchází platit, usmívá se, loučí. U baru čeká na parťáka, tak já teda upouštím pomyslný kapesníček a potichu se ptám Erika a Ríši, jestli chtějí na baru koupit sušenku. Zbytek už kluci udělají za mě, vrhají se na bar, hlučně vyžadují tatranky a mně prostě nezbývá než si děsně nenápadně stoupnout kousek od pána a plnit přání těch nevinných obětí mé manipulace. Pán se stále culí a já zářím jak měsíček na hnoji, dokonce trochu rudnu, klopím zraky a... to je všechno. Nesebral ho.

Zase nic, řekl by Robert. Takže až potkáte Martina, co dneska v Holeškách říkal jedné paní, že má hezký děti, tak mu vyřiďte, že paní je slečna.