středa 11. srpna 2010

Macecha

Ty paní v pohádkách, co se nedokázaly chovat k Jeníkovi či Popelce, tak, jak pohádkové okolí očekávalo. Já je chápu. Mezi Marfuškou a Nastěnkou prostě nejdou nedělat rozdíly.

Ráno v šest mě vzbudí Ruda. Nechci budit ostatní děti, tak si ho beru nahoru a mazlíme se. Cupicup, za chvíli je tam Jára. Rudínku, ty sluníško... Ruda začne řvát a odstrkovat ho. Járovi se nedá vysvětlit, že Ruda se s ním chovat nechce. Skoro nikdy. Sedmiletej mozeček asi těžko zkousne, že ho to mimino prostě nemá rádo. Pak se omotá kolem mě a začně dělat mamama - fakt se strašně potřebuju pomazlit, to nevidíš, ty macecho blbá? Macecha vidí, rozumem chápe, jenže jí není dobře po těle. Chce si ňuchat to vzteklý mimino. Vadí jí, že Járovi smrdí z neumyté pusy - Rudovi a Erýskovi samozřejmě taky po ránu táhne z pusinky vůně noci, ale tam je to nějaké jiné.

Čím víc se Jára potřebuje přitisknout, tím hůř to macecha prožívá. Jára to někde vevnitř cítí a o to víc se tiskne, já jsem přece hodnej, milej, mám tě rád, koukej, sahej to.

Cítím se jak svině. Objektivně se snažím chválit, když se mu něco povede. Ale nepodmíněná láska jen tak, že tu s náma je... kdepak. Z tohohle děcka asi bude jednou dospělý zaměřený na výkon a já na tom ponesu svůj díl viny.

Komentáře: 10:

Anonymous Anonymní řekl...

Ahoj, pár měsíců občas nakukuju, ale teď mi to nedá, musím reagovat. Jako by to bylo o mně, ale s tím rozdílem, že nemám vlastní děti. Ty rozdíly cítím mezi nevlastními (přítelovými), protože holčičku mám skoro od mimina, kluka asi od jeho osmi.
Jen chci napsat, že naučit se ho bezpodmínečně milovat, to nejde. Buď to přijde, nebo ne, to se nedá poručit. Můžeš ho ale hluboce respektovat. A respektovat sebe samu, protože jinak to nepůjde od srdce.
Já se dřív s klukem mazlila, i když mi to bylo nepříjemný, ale on to vycítil a bylo to prostě špatně. Nechala jsem si "líbit" něco, co bylo proti mně. Časem se naše "mazlení" změnilo na občasné pocuchání ve vlasech (nebo jak to nazvat). To je pro nás oba ok, opusinkovávání mi strašlivě vadilo (obzvlášť po ránu, přesně z těch důvodů, co píšeš). Připadala jsem si u toho jako ta nejodpornější macecha na světě...
Pevně doufám, že když k těm dětem budu upřímná, budu je respektovat a zdůrazňovat i na tom méně milém to dobré, aby si sám sebe vážil, tak z nich mojí vinou nevyrostou dospělí, kteří budou zaměření na výkon. Snad ne.
Oni si tuhle cestu taky z nějakého důvody vybrali, já asi taky, i když pro mě je to teda fest škola respektu a nadhledu.

Přeju, ať to jde stále lépe!
Razivia

PS: Kdyby se té lásce dalo poručit, tak jsem si našla krapet mladšího, bez závazků a s méně komlikovanou minulostí :-))))

11. srpna 2010 21:45  
Anonymous Anonymní řekl...

Mám to tak u vlastního děcka - bohužel. Umocněno tím, že s druhým děckem tento problém nemám. Osvědčilo se mi chodit za dcerou první. Takže dítě obejmu když jsem já nachystaná, pomazlím ji a i když to není spontánně a od srdce, necítím takové to vnitřní napětí a odmítání. Dlouho mi trvalo, než mi docvaklo proč je taková, proč s náma tak bojuje (a s celým světem), proč tak nevhodně upoutává pozornost, proč jí není nikdy nic dost dobré. No, jde to pomalu a ztuha, ale myslím že se nám oběma ulevilo.
eliška

12. srpna 2010 6:55  
Blogger Hanka Kl. řekl...

Šmarjá holky, prosím vás, přijeďte na kafe!!! Upeču buchtu, jelena, cokoli, ale tohleto chci probrat naživo. (nadějeplný smajlík se sepnutýma ručičkama)

12. srpna 2010 10:18  
Anonymous Anonymní řekl...

Jé, já bych ráda, i bez toho jelena :-))! Můj mail je razivia@seznam.cz, tak jestli chceš, domluvíme se :-).

Razivia

12. srpna 2010 20:40  
Anonymous Anonymní řekl...

Deti nejsou hloupe, vyciti to. A presne, jak pisete, vyrostou z nich naruseni dospeli, kteri se Vasi dusevni nevyrovnanost s sebou ponesou cely zivot a kdovi do jake poruchy se u nich transformuje. Mejte je radi, kdyz je vychovavate. Pokud nemate, hledejte chybu sami v sobe a neco se sebou udelejte. Vy tu mate byt ti dospeli.

13. srpna 2010 20:18  
Blogger Hanka Kl. řekl...

To vím i bez tebe, ty chytrá/chytrej. Kdybych s tím nechtěla něco dělat, tak o tom nepřemýšlím. Příště se podepiš.

13. srpna 2010 20:27  
Anonymous Anonymní řekl...

Mám to tak s vlastní prvorozenou dcerou. Není to asi tolik vyhrocené jako u tebe, ale je to tam. Dlouho jsme se omlouvala tím, že ta druhá je miminko, tak že příroda mě naprogramovala upnout se na ní, aby přežila, ale miminko už dávno není a ňuchňala bych ji stále, zatímco první dceru spíše jen z rozumu. Mám jí taky moc ráda, ale to, co cítím k druhé dceři, tam není. Bojím se toho, jsem si rozdílu vědoma, ale poručit si stejně nejde. Zatím mám pocit, že dcera rozdíl u mě nevycítila, ale taky si to můžu jen namlouvat. Komentář o tom, že ty jsi dopělá a měla bys se sebou něco dělat, je úplně mimo a zlý. Lásce nejde poručit, ani té mateřské/macešské ne. Promiň, nepodepíšu se, stejně se osobně neznáme:-)

13. srpna 2010 20:39  
Anonymous Anonymní řekl...

Hmmmm, taky přidám trošku do mlýna. Mám 2 syny, dnes už 18 a 21. Starší pohdář, bezproblémový, vystudoval, radost... Mladší od mala trapič na Ntou. Problémy až takovýho rázu jako útěky, travička,... no a co myslíte, mateřská láska nějakým zvráceným způsobem mnohem více hledí na to problémové dítko. Asi nějaký ochranitelský syndrom, nebo co.
A k tomu máme víkendovou dceru (15) mého partnera.
Doma to nemá holka nic moc, ale ....neporučíš tomu. Vedem spolu spoustu řečí , laškujem, ráda se mě na všechno ptá, vaříme, dovolenkujeme,... ale je to z mý strany láska?? Nemám chuť ji pomačkat, jako svý kluky.
Neporučíš.
Proto má můj obdiv každý, kdo adoptuju, nebo pěstounkuje a OPRAVDU to dítě miluje.
Tak se "macešky" držme, ať těm prckům nemotáme hlavu nebo city nebo co :-).
Padula

14. srpna 2010 13:28  
Anonymous Anonymní řekl...

Dík........tak jsem narušená.
Ahoj Hanko, ty víš, ale pro ty ostatní. Jsem ze tří dětí. Lucie byla tátova, Katka mámina.....a já jsem tak nějak zbyla. Na omluvu svý mámi musím říct, že musela do práce po pár měsících, co jsem se narodila a díky propadlé vakcíně proti pravým neštovicím, jsem strávila velkou část miminkovského věku v kladenské nemocnici. Prostě si nestačila zvyknout...:-). Hlídala mě babička, ke kt. jsem také moc nepřilnula, protože jsem musela být potichu, když k ní chodily zákaznice, aby jim vyšila polštář, či kapesník do tanečních.
Moje dětství bylo tiché.
Jako malá jsem si, ale našla svůj svět, svět fantazie, a když jsem se naučila číst, ostatní lidi jsem už vůbec nepotřebovala,četla jsem..pořád. Byla jsem takové tiché, málomluvné dítě.Ale kupodivu mě začali zbožňovat tetičky, paní učitelky ve škole, rodiče mých kamarádek, táborový vedoucí........
Rychleji dospěla,rychleji jsem se osamostatnila, jsem trochu samorost, vždyť víš.
Již mám svoji rodinu a jediné trauma, kt. mi z dětství zbylo je, že se ráda obklopuji spoustou lidí a zvířat (Růža bude mít miminka, nechcete někdo morčátko/a??), ale to neznamená, že nejsem ráda sama.
Možná to teď nejvíc mrzí mojí mámu, protože jsme nikdy k sobě nenašly cestu. Vždy je to nějaké kostrbaté...
Tím vším jsem chtěla říct, aby sis nedělala starosti.....nech všemu volný průběh. Netlač na pilu, vždyť i já jsem vyrostla.....a jsem v celku normální, nebo ne??
Kdo z nás měl, milé dámy, dětství jak ze seriálu? A také jsme vyrostly.Pokud chceš profesionálnější radu obrať se na Martinu, pracuje v Domě tří přání na Praze 6. Kontakt dodám soukromě.Zdravím Tebe i kluky Bára

14. srpna 2010 19:13  
Blogger Petra řekl...

Milý anonyme, myslím, že Hanka někde už psala, že kluky ráda má. Ono mezi mít někoho rád a fyzicky to vyjadřovat je přece jen rozdíl. Mimochodem, pokud jsem dobře pochopila, vlastní máma na kluky kašle. Řakla bych, že taková macecha, která sice není dokonalá (a kdo je, tedy krom Tebe?), ale o vztahu k nim přemýšlí a snaží se o to nejlepší vůbec není k zahození.

Hanko, pro mě je úžasné, jak o tom přemýšlíte. Držím Vám palce.

17. srpna 2010 7:50  

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka