čtvrtek 30. září 2010

O lhaní

Neumím s tím absolutně dělat. Moje děti jsou na lhaní malý, dvojčata když už zalžou, tak natolik neobratně, že to jako lež ani neberu.

Donedávna jsem si myslela, že Hospodářovu dceru Vendulku bychom v případě jejího zájmu rádi uvítali doma i častěji, než každý druhý víkend a prázdniny. Třeba i napořád, je pěkné mít doma holčičku, hodnou, milou, krásně blonďatou, co hezky tancuje a příšerně (ale fakt příšerně, komu čest, tomu čest) ječí jen příležitostně.

Jenomže slečna umí tak krásně lhát, bez mrknutí brvy, naprosto přesvědčivě, že se mi už vůbec nechce mít s něčím takovým denně co do činění. Jak říkám, neumím s tím dělat. Rozhodí mě to na půl dne. Škoda.

Komentáře: 7:

Anonymous Anonymní řekl...

A kolik jí je? Náš jedenáctiletej kecá furt a šestiletá právě začla. Ta taky neobratně. Vpodstatě kecá o tom, jak jí chválila učitelka (ve věcech na který absolutně nemá talent), že je nejlepší ze školy. Říká věci, o kterejch by chtěla, aby to byla pravda. Připadá mi to v tomhle věku normální, ale netoleruju to, vždycky dodám, že je úžasná i tak a nemusí si "přidávat", že je to trapný, když je to lež :-). To celkem zabírá. Chtěla by bejt prostě nejhezčí, netalentovanější, nej nej nej... Vysvětluju, že to nikdo není.
Velkej kecá o blbostech, nebo prospěchářsky. Většinou to po čase vyplave. S ním si moc nevím rady, hodně mi to u něj vadí. Asi to taky bude v menším sebevědomí, má touhu bejt co největší frajer... Jednou zalhal tak, že to hodně ublížilo malý a to jsem teda fakt vyjela.
Je to s nima holt občas radost :-)

Razivia

30. září 2010 10:48  
Anonymous Anonymní řekl...

Haničko, to vypadá už trochu jako dočasná ztráta optimismu. Asi bych si s ní o tom zkusila v klidu promluvit, vysvětlit jí, proč si myslím, že je lepší, když si lidi říkají pravdu a co mohou ztratit tím, že si budou lhát.
Stana

30. září 2010 11:59  
Anonymous Anonymní řekl...

Moje děcko taky lže. Ve věcech školních i neškolních. Podstatných i nepodstatných. Dívá se mi do očí, bez jediného zadrhnutí vypráví, jaký byl oběd, že polívka nebyla moc dobrá, byla přesolená a plavaly v ní divné subjekty... Ale švestkové knedlíky že byly super, že si přidal. Čekal dlouho ve frontě, což je na příčině pózdního návratu domů... No a já za pár dů zjistím, že děcko na obědě nebylo. Trávilo čas s kamarády.
Taky nevím jak na to.
Renata

30. září 2010 13:29  
Anonymous Anonymní řekl...

Vzpomínám na své dětství: lhala jsem, že jsem snědla svačinu (nesnědla - krajíce chleba se mi hromadily na dně tašky - začínala jsem mít pocit, že jsem tlustá a taky jsem nechtěla vytahovat krajíce chleba ve škole, kde holky nosily koblihy a koláče),

lhala jsem mámě, že jsem si nepůjčila její červený lak na nehty, i když skvrna na noze mě usvědčila (u silonek mi jelo oko a já to chtěla zastavit).

dokonce jsem i kradla (děckám ve třetí třídě bonbóny a i drobné koruny)...

dneska už jsem slušná a vychovaná (jak říká okolí) - spolubydlícím čokolády neberu, akorát, když mi při vaření došel olej, tak jsem si půjčila - ale to jsem poctivě vrátila hned na druhý den.

tak co s námi...? Nevím, jak ze mě naši tyhle "nepěknosti" dostali... ale vím, že jsem sice byla slušná a jedničkářka, ale lhala jsem také.

30. září 2010 14:40  
Blogger Hanka Kl. řekl...

Naše slečna je osmiletá. Je schopná mě přesvědčit, že jsem jí nedala sušenku, i když si o pět minut později vzpomenu, že jsem jí ji dávala, protože jsme se dohadovaly, jestli kokosovou nebo čokoládovou. To už je ovšem pozdě a na Járu nezbyla žádná. jsou to hlouposti, ale principiálně mě to štve.

30. září 2010 19:41  
Anonymous Anonymní řekl...

Myslím že s osmiletou se ještě dá něco dělat. Prostě je to dušička která vyžaduje pozornost nevhodným způsobem. Jenže dvakrát měsíčně pozornosti je zoufale málo...
Když dcera urvává pozornost takovým tím blbým způsobem (vzteká se a at dělám co dělám, nic jí není dost dobré), nakonec mnohdy pomáhá když jí říkám že JU VIDÍM, VÍM ŽE JE TADY, NEMUSÍ SE PŘEDVÁDĚT A CHOVAT SE JAKO TROUBA....
Děti si nevidí na špičku nosu a téměř vždy udělají to, co je pro ně nejvýhodnější. Pokud děvče získalo pocit že nejvýhodnější je lež, tak prostě lhát bude, dokud se nespálí. Takže já bych ji nechala popálit (ale ne spálit) a teprve pak s ní o tom mluvila. Vylíčit jí důsledky jejího lhaní nepomůže, musí si prostě nabít papulku. elda

1. října 2010 6:41  
Blogger Miška řekl...

Milá Hanko,
já mám doma dceru 10letou a též se mi stává,že zalže.Naštěstí jí na to vždy přijdu,přijdeme.A říkám jí,že se jí lež nevyplatí,že na to vždy dojede...ať dřív či později.
Asi by to chtělo promluvit si holčinou.Táta by byl nejlepší,aby nebyli zbytečné sváry mezi vámi dvěma.Přeji hodně sil.

2. října 2010 9:30  

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka