sobota 11. září 2010

Stavy

Mám příšerný stavy. Čím dál tím častější. Každodenní konfrontace a hledání přístupů k dětem, s kterými mám společného jen to, že miluju jejich tátu, mě fakt vyčerpávají. A to jsou v podstatě hodný, první pořádný naschválek, moje náušnice nenápadně schovaná za květináč, přišla až dnes. Blbost, že? Mě to rozhodilo na půl odpoledne.

Mám chuť začít hulit. Mám chuť poslat je do internátní ZŠ se speciální výukou rozdílů mezi zelenou a modrou. Mám chuť sebrat si ty svoje a zmizet za horama.

Komentáře: 9:

Blogger petrucha řekl...

Haničko, nevím,zda tě to uklidní, ale lidi, co nenechaj život plynout samospádem a o něco se snažej, zažívaj tyhle stavy beznaděje naprosto logicky... nevím, jestli ti to pomůže, ale máš můj velkej obdiv.

12. září 2010 7:16  
Anonymous Henri řekl...

Co by tak poradila stará (služebně) macecha, mladé macešce? U nás jsem si taky musela občas vyslechnout od kluků kde co a vyrostlo se z toho. Po deseti letech jsou z nich dospělý mladí muži, my pořád ještě relativně mladí stárnoucí rodiče a i malé dětičky máme. Takže všeho přehršel, ale hlavně dost té trpělivosti jsme si museli vyprosit. Jak to tak vidím, neporadím ani z odstupu - někdy je to blbý, někdy blbější, někdy úžasný... a co na to tatínek?

12. září 2010 14:25  
Anonymous Anonymní řekl...

Jo, jasně, znám....
Moje jsou moje- prostě to tak je a nevěřím nikomu, že nedělá rozdíly,..v srdíčku to tak je nastavený.
Naprosto tě chápu a radu neznám. 100x si říkám, že je to dítě, je jako moje, ale...stejně není.
A nedej bože, když "můj hospodář" nějak osočí moje kluky. V tu ránu je ze mě tygřice ( samozřejmě uvnitř, navrch ho chápu, rozumem beru, že se zlobí - i oprávněně - jenže mě to prostě okamžitě hodí na obranu svýho muchlánka) - ale jak říkám, jde o nitro, navenek se snažím o spravedlnost a rovný díl... ale...často mám pocit, že to neustojím.
Držím palce, ať vítězí rozum - protože citům neporučíš.
Na druhou stranu buď šťastná, že máš hospodáře - však lásku aby taky chudák ženská pohledala, že.
Drž se.
Padula

13. září 2010 9:55  
Blogger Hanka Kl. řekl...

Tatínek je skvělej, snaží se mě chápat, snaží se mi ulevovat, abych si odfrkla - alespoń v mezích jeho ekologického workoholismu. ;-)

Holky, díky za ohlasy.

Macešky i nemacešky, přijeďte na kafe. Jestli něco tady v té prdeli potřebuju, tak je to návštěva dospělých žen (klidně i s dětmi).

13. září 2010 13:14  
Anonymous Anonymní řekl...

Ahoj, taky znám. Přítelův syn mi taky dělá naschvály. Nejdřív jsem si myslela, že je jen tak poblblej, ale ne... Je to asi hloupost, je mi skoro trapný to napsat :-). Bere mi MOJÍ bílou osušku a utírá si do ní špinavý nohy. Jak já z toho rostu!!! Já vím, malichernost, ale já jsem na to tááák háklivá (umocněno tím, že peru v mýdle a z toho bílého to moc nejde). Když přijdu do koupelny, že se jdu mýt, a moje osuška je zmačkaná, mokrá a špinavá na zemi, tak fakt vidím rudě (a to jsem celkem klidná povaha). Takovejch naschválů je víc, ale tohle mě vadí opravdu mimořádně. Párkrát jsem na něj i zařvala, ale asi přesně toho chtěl docílit. Prostě mi trochu ublížit. A že ty děti přesně pochopí ty citlivý místa... Je to někdy těžký. Občas si nejsem jistá, co tím sleduje. jestli si chce jen vybít nějakou zlost, nebo jestli zkouší moje reakce (aby věděl, jak moc ho mám/nemám ráda). Vím že by na některý věci šlo říct "hele je to fakt blbá sranda", ale jak zareagovat alespoň relativně dobře, to mě napadá až s čistou hlavou.
Přesně jak píše Henri - někdy je to blbý, někdy fakt hrozný a někdy naprosto super. V poslední době u nás převládá to blbý. Mám pocit, že se jen snažím a výsledek nikde. Hodně mě to vyčerpává a chvílema je mi to snad už i jedno.
Ať je líp!

13. září 2010 16:04  
Anonymous Anonymní řekl...

Omlouvám se, utekl mi podpis!
Razivia

13. září 2010 16:12  
Anonymous Anonymní řekl...

Ahoj, měla jsem dost smíšené pocity, stejně jako vy (a vlastně pořád se klubou napovrch),ale teprve nedávo jsem si popovídala o dětství s babičkou, které umřela maminka a měla opravdovou macechu se vším všudy. A mnohem víc jsem se na to začala dívat z pohledu těch dětí a snažím se snažit ještě víc. Tak nám všem i těm zmateným dětem, kterým osud nedopřál jednoho tátu a jednu mámu, držím palce.

14. září 2010 8:09  
Blogger Hanka Kl. řekl...

Razivio, máš plný mailbox, nelze ti psát. ;-)

Holky, dík za reakce. Tady je už druhý den o dost líp. :-)

14. září 2010 19:31  
Anonymous Anonymní řekl...

Na blog jsem narazil úplně náhodou, hrozně mne zaujal, fakt se to četlo jak román. Napřed jste mi jako autorka byla hodně sympatická, postupně jsem narazil i na věci, které mi byly nesympatické, ale tak to bývá i v životě, to rozhodně není výčitka.
Z textů o vztahu k dětem vašeho milého Hospodáře mne ale úplně mrazí. Nechci soudit (už proto, že zde pouštíte do světa pocity, které já bych vplen nedával, takže by se zpoza de facto anonymity lehce a lacino kritizovalo), ale dovedu si celkem reálně (i s konkrétním obsazením) představit sebe ve vaší situaci (život s partnerkou a jejím a nikoli mým dítětem). Pokud bych měl mít pocit, že např. s její dcerou mám "společného jen to, že miluju její mámu", nebo že jí mohu nabídnout "pravdivou reflexi jejích činů", ale ne lásku - no, myslím, že bych nedokázal s nimi žít.
Samozřejmě srdci neporučíš. Jen je mi těch hospodářových kluků hodně líto, že mají takovou smůlu.
Zdeněk

6. listopadu 2011 13:22  

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka