Jak jsem prosila Vesmír

V Praze jsem často prosívala o dobrého muže. No, ono to mělo vývoj - nejdřív jsem chtěla chytrého. Pak outdoorového intelektuála. Pak konečně toho dobrého muže, co bude mít to svoje a nechá mi to moje. To poslední už se Vesmíru zřejmě zdálo rozumné, malinko jsem tomu pomohla na seznamce, a tak mi holt toho kýženého dal, co se do mě vešlo.

Včera už byla všechna práce hotová, Ruda už nakrmil ovce a ještě nebyl ospalý. Co s ním? Tak se projdeme po vsi a stavíme se u truhláře Káji na drsoně. Kája, jak už jsem tu psala, je skoro z rodiny, jednu dobu měl být dvojčatům otčímem, nakonec to nevyšlo, ale stejně ho máme rádi, navíc je to dobrý truhlář a udělá mi regál na marmelády. Dali jsme drsoně, Ruda kapičku nezdravého toniku, domluvili regál a na odchodu mě nějak napadlo zeptat se, jestli mu nepřebývají kartónové krabice. Přebývaly.

Ráno jsem z nich udělala základ nového mulčovaného záhonu, zasypala hnojem a vznesla k Vesmíru prosbu, aby mi poslal traktůrek slámy na přikrytí, aby mi ten dusík tak rychle neunikal. A jak se praví, že Alláh je velký, ale velblouda si radši přivaž, zase jsem tomu malinko pomohla mobilem a šla vařit marmeládu.

Ani sklenice jsem nevymyla a zuřivé zvonění, traktůrek slámy za dveřmi. Obdarovala jsem bratránka hasiče broskvemi pro ženu, poděkovala na etapy jemu i Alláhovi a vděčná, jak pěkně to na tom světě šlape, jsem to běžela zapsat na mikrouše.