Není všechno BIO, co má pruhy aneb Z farmy, level two
Biopotraviny na českém trhu prorazily z velké části kvůli maminkám. Malé děti v sobě nejspíš mají něco křehkého a zranitelného, co i původně nepříliš ekologicky smýšlející ženy donutí k tomu, sáhnout na polici po tom lepším a zdravějším. Prolaktinu za to budiž chvála, protože kromě zdravě napapaného děťátka získáváme s biopotravinami i dost pozitivních vedlejších efektů. Přívlastkem bio se u nás mohou pyšnit pouze produkty kontrolovaného ekologického zemědělství, hospodaření s kladným vztahem k půdě, rostlinám, zvířatům a přírodě bez používání umělých hnojiv, chemických přípravků, postřiků, hormonů a umělých látek. Při jejich přípravě je zakázáno bělení, ozařování a vystavování mikrovlným délkám, použití chemikálií s výjimkou přídatných látek v přírodě běžných nebo zhotovených z přírodních surovin (např. kyselina askorbová – vitamin C, oxid uhličitý, kyselina mléčná, kyselina citrónová, karubin, atd).Kromě toho, že chutnají jinak, plněji než “vyráběné” jídlo, jejich spotřebitel ukonejší i své ekologické a sociální svědomí.
Ale je s těmi bioprodukty vždycky takové? Představte si takový ananas. Je BIO, nadšeně ho kupuji domů a nestačím se divit, když se jako první ozývá ekologické svědomí: “Odkudpak sis ho nechala dovézt, děvenko? Co ekologická stopa, nic?” Inu, pár tisíc kilometrů to bude, nějaký ten barel pro tu dodávku zřejmě lehl popelem. Ekologické svědomí je na koni a ptá se dál, jestli je v mých silách zjistit, zda pro pěstování tohoto kousku nebyl vyklučený nějaký ten nenahraditelný biotop. A sociální svědomí tomu nasadí korunu dotazem, jestli se mi něco známo o pracovním prostředí jeho primárních producentů a jestli jsem koupí ovoce nemohla podpořit raději lokální dodavatele (u kterých by kontrola obou výše zmíněných aspektů byla o hodně snazší).
Ano, nakupovat biopotraviny je rozhodně dobré rozhodnutí, které přírodě i vám pomůže, nezbaví vás však povinnosti domýšlet si souvislosti sám. Jaká je tedy alternativa k dováženým kvalitním potravinám s certifikací? Místní kvalitní potraviny a třeba i bez papíru. Alena a Hynek, samozásobitelé a prodejci ze dvora z Hospodářství pod dračím kamenem (www.podracimkamenem.cz), na svých webových stránkách popisují v článku Bio nebio svou cestu k biu a zase zpět. Naznali, že i ekozemědělství se potýká s rozdíly mezi velkými a malými producenty a rozhodli se pro svou vlastní, necertifikovanou cestu. Stále si drží své “vnitřní bio”, kánon požadavků na kvalitu jimi vypěstované a vychované potravy, a jejich zelí se svrchními listy okousanými od motýlích housenek je stejně dobré jako v dobách, kdy na ně dohlížela kontrolní organizace.
S prodejem potravin od drobných výrobců je to u nás komplikovanější než v jiných zemích evropské unie. Zatímco rakouská hospodyně ráno napeče pár plechů koláčů, podojí krávu a vcelku neorganizovaně poskytuje občerstvení cyklistům projíždějícím po blízké cyklostezce, u nás by rychle narazila na moc úřední. Česká legislativa neposkytuje prostor uměřenému selskému rozumu a problematiku prodeje potravin obestírá spletitou sítí předpisů, která drobné výrobce třeba mléčných výrobků odrazuje od diverzifikace trhu. Ti, kteří nechtějí na vlastní produkci rezignovat a zároveň se odmítají po uši potopit do hromady papírů, vymýšlejí neuvěřitelné postupy, znám je případ prodeje mléčných výrobků za účelem krmení psů. No, a že při krmení neodoláte a zakousnete se, to už je na vás. J
Jak se dostat k vlastnímu dodavateli dobrých zdravých věcí? Nejlepší a ověřený způsob je osobní reference od spokojených zákazníků. Pomůže i internet. Na www.najdisisvehofarmare.cz vytváří zemědělec František Němec z Netína celorepublikovou síť maloprodejců, farmářů a pěstitelů. Přímý prodej má výhody pro ně i pro spotřebitele. Farmáři dostanou lépe zaplaceno a ušetří na distribuci, zákazníci si zase vyberou přesně to, co potřebují, a to v místě bydliště. Projekt má výhody i pro turisty, kteří chtějí ochutnat regionální speciality. Významným vedlejším efektem je fakt, že tok peněz se vyhne anonymním řetězcům a rozleje se přímo do českých luhů a hájů, kde je ho bezpochyby třeba. Nákupy u konkrétního pána či paní pak zintenzivní společenský život zákazníka. Toho kromě přátelského panáka meruňkovice během nákupu může hřát vědomí, že ví, že třeba jeho biftek žil na pastvině támhle přes kopec a nebylo mu tam zle.
Nadpis courtesy of Agáta, love you.
Komentáře: 3:
Zajímavý článek, jsem ráda, že nejsem jediná, kdo tak přemýšlí. Já na bio zvysoka kašlu. Ač se mi princip "čistého" ovoce a zeleniny (a dalších výrobků) líbí, tak si radši koupím nebio jablko od paní, co bydlí 20 km od města než bio z druhého konce republiky.
Navíc paní to někdy i bio má, ale protože by ji klepla pepka z těch neskutečných byrokratických předpisů k jeho oficiálnímu udělení, tak se na to vyflákne a jede si po svým.
Navíc mi přijde, že bio je teď hodně v módě a jakmile se něco stanou módou, tak se najde hodně podfukářů, kteří se na původní dobré myšlence jen přiživí a šmelí.
Veronika (dostala jsem chuť na mošt, co jsem na podzim kupovala čerstvě stočený na trhu. Bio nebyl, ale chuť a vůně...)
Ano, přirozeně!
Zdarec, jenom poznámka - v prvním odkazu chybí jedno "d", má to být:
http://www.poddracimkamenem.cz/blog/
Díky za oba tipy!
Zizi
Okomentovat
Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]
<< Domovská stránka