Židovské ovoce

Strýček přivezl banány, jako vždycky. Pro každé dítě dva, i na mě pomyslel, věda, že jsem pažravá. Vezeme židovské ovoce, zahlaholil.

To bylo tenkrát, za Hitlera. Německo chtělo být soběstačné (jako to děláme my) a nabádalo své občany, aby jedli jablka a nekupovali dovážené banány (jako to děláme my), protože banány jsou dovážené světovým židovským obchodnictvem. Nekupujte židovské ovoce, pravil Vůdce.

Tak jsem si tu vzácnost vyfotila a svůj příděl pomalu vyškrabávala lžičkou ze slupky, jak mě to naučila Cífka. Lepší způsob není.

Taky jsem si vzpomněla na druhdy platonicky milovaného oponenta mé diplomové práce. Přišel mezi nás na fakultu a jiskřil myšlenkami. Mé serrrdce plálo. V životě by mě nenapadlo, že je strašně tlustý, měl sexy mozek, jo.

Pak jsem jednou šla konzultovat a on seděl posmutněle v kabinetu, kolem sebe trsy banánů jak v zázemí pavilonu opic, jeden po druhém loupal a pojídal. Co se děje, pane doktore, dostal jste mikuláše? Ne, držím ovocnou dietu, hubnu. A bylo po lásce. Muž, který si sám za sebou nestojí, který přiznává, že je nedostatečný, prostě ta jeho aureola byla v čudu. I za to mohly banány.