Plné dny

"Kočko, máte tam ty balíky, tak si přijďte naházet na hromadu, co budete chtít," pravil pan Slezák pod oknem, když jsem ráno stlala.

Namotivovala jsem Rudíka, že budeme stavět slaměné domečky a v džínách a na kole vyrazila. Slezákovic balíky jsou kvalita prima primissima, řádně slisované a těžké jak kráva. Po dvaceti minutách ze mě lilo a provázky mi příšerně odíraly ruce. Tak zase namotivovat Rudíka na cestu domů, převléct do montérkové velmi nehodobóžové sukně a pro rukavice.

Třetí kolo motivace zpátky na strniště se úplně nepovedlo a tak jsem zbývajících šedesát balíků z celého pole snášela na hromadu za tu vzdáleného, tu blízkého řevu. Tak nějak jsem navíc tušila, že to není úplně práce pro ženskou a že jdu drobátko přes své fyzické limity; jenže ty balíky, taková krása, nemohla jsem je tam nechat jen tak někomu pod prasata, když mám permakulturní sen na dosah zmožené ruky.

Oběd jsme ošulili, krupička, uřvaný Rudík to rád zalomil a já plstila, šila záclony, pekla koláče, sušila křížaly a těšila se na pomalou podvečerní procházku k Labi. Nakrmili jsme zvířátka a vyrazili, žádný cíl, maximálně koupačka. Podél Labe se ale ráno projeli páno z Povodí se sekačkou a k večeru to vypadalo docela dost jako seno. To potřebujeme, že. Takže otočka pro hrábě, káru, pytle a párkrát tam a zpátky a mezitím hup do Labe smýt pot. Když mě kolem osmé odchytili sousedi na grilovačku, vděčně jsem zapadla do zahradního křesla, Rudovi vrazila místo zeleninky klobásu a pro jistotu tam klepla pár panáků, abych přestala cítit bolestí vibrující nohy. Hlavně že duše byla sytá.