Den včelařů

Pátek byl naprosto monotematický. Nejdřív jsem si dopoledne s přítelem B. zapičovala (odpusťte tu hrubost, to je terminus technicus odpovídající míře znechucení nad daným tématem) na literární výplod pana Švamberka v posledním Včelařství. Jako jo, beru, na své vlastní platformě autor jistě cítí svobodu a morální převahu nad bídáky s jiným přesvědčením, ale chlapci, proboha, čistě ze stylistického hlediska, takto prvoplánově zneužívat metaforu... No tak.

Po obědě volá spřátelený včelař z daleké Vysočiny, že ho vede cesta kolem, jestli něco dělám. S uzarděním jsem přiznala, že nedělám vůbec nic a nejmíň do tří ani nehodlám. Byla z toho milá návštěva, děti se zatajeným dechem vstřebávaly historku s polopatickým návodem, jak sbalit včelařku ve čtyřech větách, já se těším na slíbený pozorovací úl do Ekozahrady.

Po čtvrté dorazil O. na fumigaci, takové zakouření do včeliček, aby z nich odpadal zlý roztoč varroa. Naše ZO se tohle téma zatím zřejmě ještě netýká, pro mé dva odrostlejší oddělky těžce zkoušené kleštíkem je naopak vrcholně aktuální, tak nás O. přijel podpořit. Díky!

Pak tu ještě zatroubil kolem projíždějící včelař R., ale to už byl jen takový spouštěč Hospodářova těžkého záchvatu závistivého smíchu nad tím, že se to u nás včelaři jen hemží a za ním žádné malakoložky nejezdí! Povídám, že je to nasnadě, zatímco on šnekům rozumí, poradit nepotřebuje a nadto je muž, já jako zoufalá, dosud téměř nevědomá a naštěstí žena to mám prostě s návštěvností nutně lepší.