Nějaké další teorie

V úvodu tohoto příspěvku předesílám, že je určen jen těm, kdo jsou ještě ochotni se snížit k pracovnímu rozdělení lidí na chytré a hloupé, a že budu generalizovat jak prase. :-)

Tuhle jsem se svou alternativní cvokařkou řešila, proč mě tak vytáčí, když je někdo pomalejší v chápání a mluvě. Nezdvořile takovým lidem skáču do řeči, mám tendenci za ně rychle domýšlet a doříkávat. Většinou blbě, do hlavy jim nevidím, že. Mým klientům nezbývá, než být chytří a pohotoví, svou jedinou modelku, určitě hodnou holku, jsem po třetí hodině vyhodila, nemám na blbounky nervy.

Cvokařka na to: Každá povaha má na světě své místo a smysl. Postav si v klidu doma konstelaci, tři lidi vedle sebe, inteligenta, průměrného a hloupého. Sama uvidíš, co ti který může dát.

Nikdy jsem si ji nepostavila. Že bych si tak moc nerada nechala jednu třepnout? Životu tedy nezbývá, než mi to posílat po kouscích, v jednotlivých příbězích, a doufat, že si to jednou pospojuju.

Příběhy jedna a dva, oba o násilí, už na mikrouších oba zazněly, takže je jen letmo postavím do jiné perspektivy. Jedna; prostí hodní muži ve vedlejší vsi měli před pár lety problém s nepřizpůsobivou romskou komunitou, jež ohrožovala klid jejich žen, dětí, zahrádek, domácích zvířat, bicyklů... Nezatížení vzletnými myšlenkami na humánní řešení rušivý element nehumánně zbili, vyhnali basebalkou z katastru obce, ženy sice nejspíš pronesly něco na způsob "když se ti chlapi ožerou, jsou jak zvířata," ale oddechly si, že to kluci dobře zařídili.

Příběh dva. Kolem mě a šestiletého syna na pouliční slavnosti obzikovala agresivní smažka. Prudil, prudil, vyhrožoval, nadával... Občansky aktivní inteligentní muži okolo snad uvažovali, jak situaci co nejhumánněji vyřešit... dokud jsem fakt vyklepaná nezavolala policisty. I ti s ním strávili spoustu času neplodným rozhovorem striktně respektujíce jeho lidská práva, dokud ho, jipijajéé, nakonec neodvezli. Oddechla jsem si, že jsem to dobře zařídila.

A teď dva příběhy o lásce, ty mám nejraději, i když to s nimi nebývá tak jednoduché a explicitně jasné. Soused z vesnice pro mě má slabost. Je to muž neučený, nekomplikovaný, moc o tom nespekuluje. Když mě vidí, dá mi pusu, když skáču z traktoru, chytí mě kolem pasu a pomůže mi na zem, na plese na mě myslí s panákem. V životě jsme o tom nepromluvili půl věty (v podstatě ani o ničem jiném, ten kluk fakt není moc povídavej), ale máme se prostě rádi.

S jiným sousedem na sebe taky slyšíme. Ale protože jsme ti inteligenti, naděláme okolo toho tanečků až běda, vytahujeme kategorie typu dovolené/nedovolené, počestnost, fantazie, osud, smysl, osobnostní rozvoj...

A víte co, baví mě to oboje. :-)

(Někde mezi tím a hlavně všude kolem mě je Hospodář, můj muž, ten, na kterého jsem zvyklá a proto o něm nemusím psát. I když by to mohlo být nejnosnější téma, ale zkuste si napsat deset vět o tom, co znáte nejlíp. :-) )

No má smysl pokoušet se o o nějaký závěr? Zatím jsem si odnesla, aspoň u těch vztahů, jen že na obém něco je, je to jako vybírat si, jestli chci něco ohromně nekomplikovaně basic, třeba jako v tělocviku protáhnout si stehna, nebo těžce abstrahovanou drbačku typu mechanika jemné motoriky při hře na piáno. Potřebné bude nakonec jistotně oboje, svaly i muzika.