V paži

Mám to tam. Dneska dopoledne jsem si navlékla dlouhé včelařské rukavice, které jsem v životě nepoužila na včely. Zato se v nich skvěle plejí bodláky, sekají kopřivy, sklízejí dýně mezi škrabavými listy. A ode dneška taky zabíjejí králíci. Když můžu, tak se první fázi docela ráda vyhýbám a zapojuju se až na stahování a kuchání. Když se nevyhnu, zabíjím klackem za uši. Nemám nejlepší mušku, málokdy je to napoprvé a jako vedlejší efekt bývá nepěkný hematom na krku oběti.

Zkusila jsem si pěknou práci se záměrem a vědomě přestala věřit, že malíkovou hranou do vazu můžou zabíjet jen chlapi. Jo! Vážně je to rychlejší, přesnější a elegantnější řešení a králík s neotlučeným krčkem se právě dopéká v troubě na Slezákovic červené cibuli a našem božském česneku. Zase jednou se opájím pocitem kompetence.

Aby té kompetence zase nebylo moc a přišly ke slovu i včelky, tak jsem včera večer, když holky zalétly, s pomocí Hospodářovou přehazovala oddělky na vysoká dna. Varroadna, ta se sítí, POD kterou se vkládá podložka. Ta, co se nevkládá NAD síť. Ta, co když se vloží NAD síť, uzavře svým okrajem česínko. Ráno chodím kolem úlů a divím se, co že holky nelétají, vždyť je teplo, že by se jim nová vrátka nelíbila? A v úlech to podivně hučí...

Když jsem na to konečně přišla, otevřela dna  a vyjmula podložky, vylily se na mě černě tři úly vytočené doběla. Pelášila jsem jak zajíc a do toho se svíjela smíchy nad vlastní řekněme nezkušeností. Pohled pro Bohy na tu, co věřila, že včelaření je koníček plný klidného usebrání a pozvolného nabývání moudrosti.