Střípky z malakodnů

Malakologové včetně mého muže zkoumají ten den již pátou lokalitu. Ruda spí v autě, Erik hraje sám se sebou na hromádce štěrku dinosaure nezlob se vlastní výroby a já se učím v zaparkovaném autě německy, nohy na palubce, třetí kus kedlubny v puse. Kedlubnu vypěstoval Hospodář, já je neumím, obzvlášť letos v létě je zázrak, že jsem vypěstovala vůbec něco, ne tak takové giganty.

K autu přichází dáma venčit pejska a kocourka, oba černé jak bota. Paní se představuje, vypráví o sobě, že se taky učí německy kvůli vnučce a navíc prý umí docela slušně francouzsky. Je fajn. Kocourek je záškodník, schovává se a skáče na obrovskou dogu ze zálohy za keříkem a paní na to klidným hlasem: "A já se s ním pořád zlobím, říkám mu, nech ho, ten pes je kardiak a ještě ho klepne pepka!"

Na jiné lokalitě jsme našli obrovský rozvětvený dřín obsypaný lehounce natrpklými moc dobrými plody. Sbírali jsme ty nejtmavší dřínky, co už trochu ošly podnebím Vysočiny a tak měly nejsladší chuť, spolu s dětmi a drobným ohromně zajímavým chlapíkem, co taky běhá bosky a večer vášnivě zpíval a stejně jako já vypadal, že ho to víc než hřeje u srdce. Napadlo mě, jestli na něj neleze Alzheimer, protože u toho pořád někam chodil a zase se vracel, a to prý má být symptom.

V lesní rezervaci, z níž se šnekaři vrhali do mokřadu a jásavě hlásili latinská jména nalezených exemplářů, jsem zapudila své hltavé houbařské ego, poslala rojnici chlapečků s košíčkem do smrčiny a zašila se na dlouhé čtvrthodiny mezi kořeny obrovského buku. Vonělo to, hřálo a já si dovedla takhle na fleku leccos prominout a ještě pustit vnitřního lumpa na dlouhý výlet fantazií.