Komunitně

Na Praze 8 se sešli sousedé a já s Erikem. Hrála tam muzika, lidé se usmívali, jedli, tančili, tleskali do rytmu, kupovali naše dýně a brali si kontakt. Erýsek vztyčil vedle mého svůj vlastní stánek s osmi minidýněmi po desetikoruně. Vydělal neuvěřitelných sedmdesát korun a jednu velkoryse daroval. Taky tam sbalil během divadelní pohádky nějaké místní krásky, které nelenily a doběhly mu domů pro plyšového krtečka a sklípkana. Cení si jich, všude je nosí, pavoukem dnes děsil spolužačky i paní učitelku. Dala to s humorem.

Chvíli nás tam obtěžoval dost vymaštěný chlápek, smažka, zajímavé je, že než jsem konečně zavolala policajty, co si ho někam odvezli, tak se nás zastaly dvě drobné ženy. A to jsem na okolní mužské dělala fakt expresívní psí oči. Co to s těmi chlapy sakra je? Nakonec bylo celé extempore užitečné aspoň na to, že se Erik ujistil, že za to můžou ty omamné látky, co o nich slyšel ve školce, a veřejně je odmítl. Doufám, že si to v patnácti bude ještě pamatovat.

Druhá velmi komorně komunitní akce se strhla dnes kolem páté na chodníku v Počaplech. Daly jsme si tam s P. a T. panáka. Přijel včelař R. a přátelsky s námi pohovořil o úlech. Ruda fascinovaný tématem ztratil klíče od mého auta. P. odjela do Štětí na nábor taekwondistů a vzala si sebou Erika, T. našla klíče a z dálky už z valníčku s vojtěškou taženého minitraktorem mával V. Vstoupily a vlehly jsme mu do cesty, rozjuchané sousedské veselí samo. Kolem projíždějící A. zdravil. Stáhly jsme V. na druhého a třetího panáka a svezl nás za to na vojtěšce. Cítila jsem se jak v létě a velmi doma.

K těm taekwondistům; už je to tady. Nevyhnu se tomu vozit dítě na kroužek, a hned dvakrát týdně. Vrátilo se z náboru roztoužené, kopající do výšky a přemotivované faktem, že jeho strýc byl za mlada mistr Evropy. Potěš nás pánbu.