Zase za rok, moji.

Dnes ráno mi přišel dopis. Sice nebyl papírový, prolezlo to přes Messenger, když jsem zapla wifinu, ale jinak to byl opravdový dopis. Psali mi dva muži, s kterými jsem prožila pět šest zpěvných opojných hodin nad lahvemi vína, které žádný z nás neplatil.

A měli úplně pravdu, a velice mě to těší, že cítí stejně jako já, že pro takové hodiny žijeme a sčítají a násobí se v nich všechny drobné radosti, které každý den a znovu a znovu, a pak vybuchnou v extatickém rozměru, až je potřeba o tom napsat dopis a opáčit odpovědí. Abychom věděli, že to bylo a díky Bohu za to.