"Hlavně se nesmím zamilovat!"

Za posledních 14 dní jsem tuhle větu slyšela už 3x, od třech různých chlapíků rozmanitého věku (vesměs ale příliš mladých na to, aby se jim taková děsuplná životní událost mohla v tomto životě už definitivně vyhnout).

Připomnělo mi to příběh, už nevím od koho z množství ezoterických psavců, kteří mi prošli rukama. Byl jeden muž a ten přestal věřit na lásku. Rozhodl se tedy i bez takové hloupé iluze spokojeně žít. Potkal ženu, ta to měla podobně, tak se skamarádili, leccos sdíleli, sestěhovali, sdíleli toho ještě víc, moc se nehádali (proč taky, když se jako přátelé mohli dohodnout bez zbytečných emocí, že jo) a byli velice šťastní a spokojení. Láska se spokojeně culila, jak na ty chytrolíny vyzrála.

Pak (protože to byl děsně ezoterický příběh) muž dosáhl jakéhosi osvícení nebo co a z nebes mu do vztažených dlaní spadla hvězda. Ten s ní nadšeně běžel za ženou, již bral jako svou přirozenou polovičku, a chtěl se s ní o ten zázrak podělit. Jenže ona ji upustila a milá hvězda se rozbila. Konec příběhu, alespoň tak, jak si to pamatuju.

Poučení jsem z toho vyvodila takové, že není zas až takový průšvih se zamilovat, ale všechno se holt sdílet nedá. Třeba proto, že partner není tak dokonalý. Nebo je dokonalý úplně jinak.