Co všechno člověk nezažije...

... v Prokopáči. Nejdřív jsme zašli na přilehlý hřbitov. V dětství pro mě byl největší trest, když mi babička zakázala jít "na funus". Ve Hředlích umírali důchodci celkem často a jak zaznělo to trum-tum-tu-dum smutečního průvodu, nutila jsem babičku vzít si parádní šátek a přidat se. Pohřeb v sobotu Erýsek sice nezažil, ale čestvě pofunusoidně ověnčený hrob ocenit uměl.
A pak už šlo ráz naráz, zážitek za zážitkem. Nejdřív jsme kolečkem Rudova kočáru nabrali to psí a zakroucené. Pak jsme našli něco bílého krásného. Usoudila jsem, že z čeledi vstavačovitých/orchidaceae. Po telefonické konzultaci s Bludičkou a následné kontrole na googlu už víme, že šlo o okrotici bílou. Taková něžná skromná orchidejka.
Erýskovi se v lese nelíbilo, něco tam řvalo, tak zalezl pod kočár. Ještě že tak, přišel bahnitý půlkilometr a on zůstal přesto čistý. Já už méně, kočárek nejméně. Když jsme se dostali zase na sucho, rozhodl se ho Erýsek očistit - a už byl nejvíce. Teda nečistý.

Očišťujeme se a svačíme, když lesní ticho vyplivne samomluvného pána. Žádný drátek mu od ucha nešel, soudím tedy, že netelefonoval. Ze samomluvy plynule přešel do rozhovoru s námi a z něj zase do samomluvy. Erýsek fascinovaně hleděl na mizícího a švitořícího se zemí a oblaky...
Nedojedl ani první krajíc a les vydal další plody. Skupina TURISTŮ v důchodovém věku - opravdových oldschoolových jako ze Saturnina, pumpky, punčochy, vycházkové hole, nažehlené košile, dámy v kloboucích, šatičkách ke kolenům a se šňůrami perel na krku. Šel s nimi i lékař, měl zdravotnický kufřík a na krku motýlka. Erýskovi divní nepřipadali, já se mohla uchechtat.

Pak jsme zažili ještě spoustu významných událostí, které pro jejich infantilitu nemá cenu vypisovat, ale oba dva jsme byli šťastní. Ruda možná taky, ale nic neříkal, neb to celé prospal. Díky Pánubohu.