Jak jsem vyřešila dilema

Přišla pracovní nabídka trvalejšího charakteru. Naše finanční situace si o nápravu vcelku jasně říká, tak jsem zajásala a jala se zjišťovat, kolik si za své služby mohu říci. Vyhlídky báječné, pěkná dřevěná postýlka pro Rudíka, dva nové stromky na balkon a POŘÁDNÁ matrace pro Erýse, ne ty dva polštáře z gauče, na kterých spí teď. Pro maminku brýle.

Pak jsem jásat přestala a jala se pro změnu přemýšlet, co by nás to reálně stálo. Alespoň tři hodiny práce u počítače každý večer, takže miláčkové v osm do postýlek, ať se děje, co se děje. Marodění a především blinkání zakázáno, prosím! Odpolední spaní u nás nefrčí, takže by se musely výrazněji zapojit babičky. Ty dosud povolávám jen kvůli doktorům, fyzioterapii a plavání s Rudou. Možná by stálo za to zkoordinovat tatínky, velkej už Rudu pohlídat dokáže a je ochotný. U chlapíka jsem to od šestinedělí zkusila jen jednou a neprošlo mi. Nejsem úplně ten správný doprošovací typ a nejsem si jistá, jestli by to těšilo také Erýska.

Přestože nedělám skoro nic jiného, než si hraju s dětmi a pohrávám s domácností, světe div se, občas se cítím ve stresu a na Erýska řvu. Nepovažuji za moudré si stresu přidávat.

Večer komunikuji se spřátelenými matkami na skypu. Pokud je deštivo a jinonické matky nevycházejí na hřiště, jsou to jediné dospělé bytosti, s kterými ten den přijdu do styku. Občas se cítím osamělá a fikaně vyrážím na procházku ke školce kolem páté, kdy zavírají a je větší pravděpodobnost, že tam někoho potkám. Přijít o skype? Bohnice.

Občas jdu cvičit, vychází to tak jednou za dva týdny. Děti dám do koutku a utěšuju se tím, že i pro malé miminko je lepší hodina a půl s cizími tetami a bratrem, než matka zpruzená z kynoucího zadku. Přijít o to? Bohnice.

No heleme, jak jsem si ty argumenty pěkně sepsala. Práci dohodím single kámošce. Brýle dostanu k narozeninám od mámy. Stromky někde vykopu, špendlíky na balkoně taky udělají parádu a děti potěší. Postýlku a matraci mi, drazí čtenáři, dodejte vy.