Jak omarodili

Ráno cestou na autobus jsem Erýskovi několikrát utírala nos. Když vyjadřoval svou nelibost nad tím, že "je nemocný", tvrdila jsem optimisticky, že rýma není nemoc, ale stav trvající zhruba od listopadu do března. Ruda se přidal odpoledne.

Rudík proplakal večer, přes plný nos se nenadechneš a tím pádem ani nenakojíš. Když zabral, probudil se Erýs s horečkou a nesrozumitelnými huhlavými požadavky. Já bych je i plnila, jen kdybych mu rozuměla.

Zatím se střídají. Děsím se okamžiku, kdy začnou řvát oba naráz.


Druhý den:

Samozřejmě, že nakonec začali řvát oba naráz. Rudu bylo třeba držet při spánku svisle, aby nechrochtal, odkloktal a napil se, Erýska bylo třeba v tichu hýčkat. Neslučitelné. Kolem půlnoci jsem dostala spásný nápad, vylovila odkudsi mobil a poprosila chlapíka, který se právě vracel z práce, o pomoc. Chápu, že byl po třídenním vandru unavený a nemohl proto přijet (kurva, jak já bych jela na vandr!!!).

Vzpomněla jsem tety Jolmy, jak pořád říká, čím dřív si na to zvykneš, tím líp ti bude. Pomohlo to, ani jsem nemusela otloukat autosedačku. Ráno jsem se syny uzavřela dohodu, že až do odvolání mají zakázáno marodit současně. Že já hloupinká na to nepřišla hned!