Když si ženská rejpne do ženské

Vzala jsem celou rodinu do Běchovic na tradiční pečení perníčků. Tímto děkuji hostitelce Bridgovně, že nás má stále ráda, i když je nás tolik. Ono to není samo sebou, moc přátel, kteří by si nás pozvali v plném počtu, popřípadě měli koule na to, aby mi na rovinku řekli, že mě rádi uvidí, ale jen s mou půlkou dětí, tak takových přátel nám zas až tolik nezbylo. Bridgovna udělala těsto a oběd, Hospodář válel a celou výrobu organizačně zaštiťoval, děti vykrajovaly a hezky si hrály, já občas něco ošolíchala, natřela plechy sádlem a tak, prostě nic moc práce, a s každou příchozí křečí do zádových svalů jsem si zase lehla na gauč.

Ležím si, rozdýchávám svalíky a poslouchám, jak kluci mudrují, že oni jeli do Běchovic, aby udělali ty perníčky, to je jasné, někdo to udělat musí.

Osmiletá Vendulka se na mě podívá se zářivým úsměvem a praví: "A proč si sem teda jako jela ty, Hani?" Hospodář jí vysvětloval, že ale Vendulko, přece víš, že má Háňa ty zlomený zádíčka, já se nezmohla na slovo a něco mi v tu chvíli říkalo, že ta správná prdel teprve začíná a že když v Marianne nabádali macechy, aby občas děti nechávaly na víkend jen s tatínky a někam si odjely, mluvili přímo ke mně.