Anastasia

Váhám už druhý měsíc, jestli napsat nebo nenapsat. Že já taky. Že jsem to četla. Že mi to přijde příšerně napsaný, jestli to má bejt jakože literatura. Že mi to přijde neuvěřitelný, jestli to má být skutečnost. Já jsem rozumná žena s kritickým pohledem a diplomkou z teorie literatury!

Že nějaký ruský podnikatel potkal v tajze krásnou blonďatou poustevnici, která mu změnila pohled na svět, zapojila ho uskutečňování něčeho, co ho přesahuje. Že mu dala tisíc a jednu dobrých rad, které vypisuje mnoha dílech série Zvonící cedry Ruska. Klíčové slovo je rodový statek, prostor, kde se s láskou dotýkáme země pod našima nohama, hektar, z kterého se dá vcelku nezávisle žít, zažívat jiný luxus, než jaký světem vládne, aby nám ten svět nevládl.

Když Anastázie vypráví o uspokojení zahrádkářů, vidím, že je to dobré. Když vypráví o početí dítěte ne jako vedlejšího produktu potěšení, ale jako velkého tvoření dvou lidí, roztoužím se. Když mluví o křesťanech, židech, žrecích a spol, říkám si cosi o konspiračních teoriích. To je nějaká scifi nebo co?

Svět se začíná plnit lidmi, kteří to četli a přiznávají s k tomu s lehkostí. Já nikdy nebyla typ na zapojení se do jásajícího chorovodu, ale i pro mě někde tudy cesta vede. Tak si přečtěte, jestli tudy náhodou nevede i pro vás, slibuju, že se vám nebudu smát.

Tak, a konečně má mamka potvrzeno, že jsem jasný cíl pro všelijaké ty sekty. Říkala to odjakživa. :-)