Věřím tomu, že v každém člověku je poskládáno víc, než jen máma a táta. Někde v něm se ukrývají zkušenosti babiček, prababiček, dědů a pradědů, jejich pozitivních zkušeností, úspěšných strategií, nesmyslných pravidel, záseků, všeho, co se osvědčilo i neosvědčilo v generacích jeho předků. Musí být fajn umět tam sáhnout, probrat se těmi poklady i haraburdím a posílený/á se vrátit.

Malí nejsou doma, tak jsem měla dopoledne sama pro sebe, poslala velké do školy autobusem, naprala kamna poleny a v košili četla The red tent od Anity Diamant (je to přeložené do češtiny, říkala Anežka, že to překládala nějaká Věnceslava, tak to dobře udělala, jestli to tedy udělala dobře, četla jste to některá?). Někde za druhou třetinou jsem odložila svazek, aby se mi neumáčel, protože mi nějaký nevinný řádek na něco ťuknul a ve mě se zvedla taková vlna bolesti, svírala mi srdce, bolest jaksviňa a v hlavě mi běželo VŠICHNI JSME TU BOLEST CÍTILI a nepochybovala jsem, že je to moje bolest a mé mámy a zástupů za námi, žen a mužů. Pomáhalo jen křičet a nahlas plakat a vypouštět ji ven. A pak bylo o dost líp.

I bez toho prožitku, který považuju za bonus a dárek, je ta knížka dost inspirativní, tak si jí holky přečtěte, jestli máte chuť.

Tak bych tak řekla, že to proflákané dopoledne bylo k něčemu dobré.

PS: Jinak děkuju Ále za vypůjčení, Šárce ( i když ji teď nevyhledávám moc ráda) za začátek, Evě za potřebné exkurze do dějin rodiny, Andree, Petře, Agátě a Terezce za sdílení této části světa.