Po uši v jílu...

... mi ani pět dětí nevadí. Přijela zase tlupa holandských ochránců přírody v důchodu (plus nějací ti mlaďáci) a pomáhali Hospodářovi měnit svět kopáním tůní pro obojživelníky.

Vypnula jsem telefon, nebo něco na ten způsob, a užívala si pospolitost, práci, jíl, příšernou angličtinou mou, Hospodářovu a chrochtavou holandskou. Děti se praly s mlaďáky, naučily se wait, my friend, a byly tak boží (jak se vektory jejich sil rozbily do zhruba dvaceti směrů), že jsem se s nimi vyblbla jak naposledy vloni touhle dobou. Hospodář nespěchal, zářil, ani příliš neplánoval, jedl v restauraci (modří vědí).

No, už je to za námi.