O stromcích a životním tlaku

Jirka mě dopoledne obdaroval stromky. Mj třešínkou. Ta mě dostala, je krásná, úplně z ní dýchá ten potenciál, který na Ekozahradě rozvine. Taky Hospodáře obdaroval, fakt velkými jedlými kaštanovníky. I společensky jsme si to užili, v plném počtu dětí s rýči, hanebně malým plechem perníku (příště se polepším) a turkem do hrnku, co uvařil druhý Jirka. Moje první kafe po dni D. Poklidné včelí řeči s referátem o víkendu se společnými včelími známými, aj, synku, jak my tě zdrbli. :-) Cesta zpátky byla mírně řečeno komická, hlavně ta nakládka zeleně, kočárku, nářadí, psa a mimo jiné zase těch dětí. Jo, vlastně, já už nepíšu vanilkové Mikrouše, no tak ta nakládka byla stresující a já vystresovaně syčela na Hospodáře, že se nemá tak stresovat, že doprdele času je moře a všechno stihneme i bez stresu. Sssssss.

Sázení bylo skvělé, jak jen skvělé může být odpoledne, kdy ženu už neobtěžuje těhotenství, velké děti paří na kompu, i když tvrdí, že si dělají úkoly, Ruda neprudí, Erik není doma, Václav spí. Rozverně jsem pokřikovala přes pastvinu, kam vysazoval (a oplocoval, poor of him) Hospodář, že Ekozahrada nepotřebuje tolik volných ploch a že se mi tím pádem vejde ještě nejmíň pět ovocných solitérů. To bude mít pan Buřil, náš ovocnář, radost.

Má předpověď, že všechno hravě stihneme, se nakonec téměř vyplnila, když Hospodář povolal telefonem malé pařiče a společně do večeře opravdu dokázali vykopat tři obří krátery, zasypat stromy, zalít, navrtat díry, zatlouct kůly a přidrátovat oplocení, než tam na noc přijdou kozy. S padající tmou ještě nakrmili, doma vděčně snědli všechno, co jsem uvařila, a padli. Tak já teda nevím, kdo měl s tím stresem pravdu. Hm.