Vrchol nekompetence... a vynalézavosti.

To takhle Hospodář odjel v pět ráno za prací a že se vrátí pozdě v noci. O zvířata se postarám já a s dojením že holt kozy musí počkat na něj.

Jenže mně těch koziček bylo líto. Ta těžká nalitá vemínka, aby tak nedejbože dostaly zánět... Vašík šel do kočárku, kde obvykle bezpečně usíná, hrnec pod korbičku, trochu ovsa na přivolání a šlo se. Dojit moc neumím, nemám tu rutinu, co Hospodář, ale co už.

Červenka se dojila jedna báseň, v hrnci už byl skoro litr a já si začala v duchu malovat, jak bude Hospodář mile překvapený, až koukne do lednice. Kop ho, litr v trávě a Červenka v tahu. Nevadí, ještě je tu Růženka. První cecík jsem vydojila, šlo to pomalu, ale v hrnci už se to krásně bělalo půl litrem napěněného mléka. Chystám se na druhý a Vašík začíná v kočárku brečet. Sakra, nesnáším, když mi miminko pláče, ty hormony, polívá mě pot, bytostně trpím. Vašík křičí čím dál víc. Musím ho nakojit. Musím dodojit tu kozu, aby nedostala zánět. Dítě řve. Koza stojí. Dítě. Koza. Stres.

Výjimečná situace si naléhavě žádá výjimečného řešení. Šup s cecíkem do pusy, mohutně nasaju. Mňam. Je to strašně dobrý a za tři minuty je hotovo.

Hrnec se čtvrtinou obvyklého nádoje stavím vedle kočárku, nasypu kozám zbytek ovsa, vyndám křiklouna, kojím a za věží zapadá sluníčko. Malej je šťastnej, já se koupu v prolaktinu a endorfinu, taky šťastná se směju tomu koloběhu života, mlíko sem, mlíko ven.

Volám to muži, aby byl taky šťastný. Směje se a ptá se, jestli jsem to mléko fakt postavila ke kočárku. Jo, proč? A Koniáš šel s vámi? Aha. U kočáru se krčí dosucha vylízaný hrnec, o kus dál se děsně nenápadně tváří pes.

Výsledek celé akce - dvě spokojené kozy, tři plná bříška, ruce vonící po kozím čmuchu a sýr dneska nebude.

Tak si říkám, jestli to takhle nemám v životě se vším. Dělám ty věci tak nějak napůl blbě, ale jsem stále optimista a jsou z toho pěkný historky.