Sedím takhle v sobotu u kamen a v tom mě přepadne myšlenka, že bych tam neměla sedět, že bych měla někde pařit. Logicky, v tomhle věku, že.

Odložila jsem jehlice a propadla hluboké sebelítosti. Určitě všichni někde paří, jen já nic. Hospodář, který taky nikde nepařil, odtušil, že když chci někde pařit, musím si to nejdřív s někým domluvit a ne se v sobotu z čisté vody začít vztekat, že se nudím.

A protože Hospodář radívá dobře, vzala jsem telefon a domluvila jsem si na příští bezdětný večer pořádný večírek v baru. Jo!