Dva metaři. Jeden velkorysý, druhý se nestyděl.

Před jinonickým krámkem metli dva metaři. Jeden koukl do kočárku a povídá: "To bude vysokoškolák!" Druhý pochválil modré oči. Pak první říkal, že vysokoškoláky pozná, protože byl v armádě, a jak je možný, že ten druhý chlapeček má úplně jiný oči. Přiznala jsem jiné otce. Prý proč to tak mám? Odpovídám všem stejně, že jsem zkusila jiný genetický materiál. Pán nabyl dojmu, že jsem vzdělaná. Radši jsem šla nakoupit.

Ve frontě na pokladnu mě předběhl druhý metař, vybral lízátko, zeptal se, kolik stojí. Čtyři koruny. Tak já ho tady mladýmu platím! Mladý byl přirozeně rád.

Venku věším nákup na kočárek a první metař se přitočí: "A paní doktorko, dvacka na pivo by nebyla? Holt už nejsem poručík, jen metař..." Okouzlující úsměv. A co, taky dostávám, i dala jsem, snad dá tomu druhýmu cucnout.