Jak si nepřipouštím starosti

Už docela dlouho u nás všechno šlape hladce, kluci se mají rádi, Erýskovi buďto ustalo období vzdoru, nebo se cítí respektován, pánbů ví, ale je s ním mnohem víc radosti, prach sice moc neutírám, ale bordel tady taky není.

Jen mě trochu děsí, jaký mám od toho všeho odstup. Většinou. K doktorovi moc nechodíme, proč, jsou celkem zdraví, ne? Rudovu tloušťku by asi většina soudných rodičů řešila na endokrinologii, já v tom nějak nevidím smysl. S rukou bych měla jít na ortopedii - proč? Spíš mě štve, že nelezu. Místo co bych obětavě vzdychala u lůžka nachcípanečků, tak jsem drobátko rozmrzelá, že nesplním své předsevzetí jedné pařby měsíčně coby prostředku duševní hygieny.

Kluci nemají pořádný rodinný model, já zapomněla hrát na příčnou flétnu. Je mi to tak nějak jedno, většinou. Vařím, peču, o Vánoce to tu ozdobím. Místo co bych s Erýsem zdobila perníčky, nechala jsem ho se sousedovic spřátelenou dcerkou pařit jakousi dětskou hru na kompu. Cosi mi říkalo, že je to blbě, ale pak jsem mávla rukou. Bylo mi to tak nějak jedno.

Někdy mi to taky jedno není. Tak nevím, jsem tak sobecká nebo tak utahaná.