neděle 9. září 2012

Sám

Erýsek u večeře zahlásil, že ráno pojede do školky na kole. Známe svý lidi, pomyslela jsem si a v klidu mu slíbila, že když vstane v půl sedmé, může klidně vyrazit. Nevstane, nikdy nevstal.

V půl sedmé se synek, svěží jako rybička, bleskurychle oblékl, vsál misku jogurtu, požádal o přihuštění zadního kola a skutečně vyrazil na cyklostezku, větřík za ním studeným ránem babího léta povíval poslední rady, kdeže má zahnout (před hřbitovem) a kam nepadat (do Labe).

Zmizel za zatáčkou a předstíraný klid matky, která svému potomku důvěřuje, byl ten tam. Honem jsem vzbudila Járu, aby se taky bleskurychle oblékl, vsál jogurt a mazal za ním. Spolupracoval skvěle, doufala jsem, že ho po deseti minutách dožene a spadl mi kámen ze srdce. Synek nepojede tak docela sám.

Vzbudila jsem Rudýska, ten se bleskurychle neoblékl a ranní jogurt si vychutnával po lžičkách. Cestou do školky jsem dělala vpravo hleď, kdykoli se cyklostezka přiblížila na dohled k silnici, ale marně, žádné pestré body jsem neviděla. Tak jsem mírně šílela a vymýšlela katastrofické scénáře, jak hodím Rudu do školky a poběžím chlapečka zachraňovat.

Chlapeček už sebevědomě kroužil před školkou a smál se Járovi, že dorazil udýchaný. Dmula jsem se mateřskou pýchou. Je to frajer. Pak ještě dorazila jeho láska Terezka, tak na mě úpěnlivě hodil oko, abych to NAHLAS vyprávěla, jak byl statečný. Vyprávěla jsem to pro jistotu třem maminkám za sebou, než ze mě ten stres trochu vyvanul.


Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domů