Je po dešti a kosové si štěstím pletou noty. Já si je štěstím nepletu a prozpívám dny. Zase se po dlouhé dlouhé době dá hrábnout do hlíny a neurazit si prsty. Pleju, skrze zahradu je zase vidět a husy a králíci ochotně likvidují náruče a náruče biomasy. Jíme dozrávající rajčata, zakusujeme je meruňkami a mlsně pokukujeme po švestkách, jdou do barvy.

Jediný záhon, který povodně v Ekozahradě nespláchly, kvete slézy, slunečnicemi, krásenkami, brutnákem, měsíčkem, svazenkou, krásnoočkem od Bobka, chrpou od Sklenky. Hledám včelky, vždycky je tam najdu, a taky čmeláky a vosičky jakési a včelky samotářky, a to mi dělá radost, že jim někdo připravil hostinu a že jsem to byla já.

Dokážu se zase soustředit na to, co je důležité a bylo i dřív. Možná je to ta třiatřicítka s její symbolikou, ale chci to všechno. Všechno, co jsem za život nasbírala a ochutnala, zkusila, se mi obloukem vrací do života. Chci prožívat inteligenci, záchvěvy duše nad knížkou, muzikou, sochou, funkční osvalené tělo při zpěvu, při práci, sex, intimitu, sladkou přítomnost Rudy a Erika i jejich sladkou nepřítomnost. Nevadí mi plakat, když tlustého pána s cigaretou před Penny vítá z okýnka žigulíka malinkej pejsek, ten ho bere do náruče a staví na zem, na vděčnou svobodu nesvobodu. Žiju v dojetí, vděčnosti nad obojakostí života.