O Asiatech, Asiatce, páternosteru a taky že jsem zase jednou skoro hodinu používala mozek.

Vzala jsem Václava vlakem do Phy, promluvit si s inteligentním pracujícím mužem, pod heslem jen na mateřské nezakrnět. Promluvila jsem si a bylo to moc fajn.

I když to začalo zvláštně, v Hněvicích u peronu směrem na Ústí zastavil rychlík. V prvním vagoně byly samé mladé Asiatky, tak třicet, čtyřicet jich bylo, všechny stejně v bílém. Nahrnuly se k oknům a začaly na nás, náhodné cestující opačným směrem, nadšeně mávat. V druhém vagoně totéž, jen v mužském provedení a narozdíl od děvčat měli ti mladíci na rukávech svetru dva modré proužky. Taky jsme jim zamávali, my co jsme tam stáli. Nevíte náhodou někdo, co to bylo za delegaci?

O hodinu později se procházím po Staromáku, mám ještě patnáct minut čas do schůzky, a takhle náhodou potkám Yinan. To je naše čínská dobrovolnice. V pátek letí do Číny a přiveze mi, co ji prvně brnkne přes nos. Stihly jsme probrat kulturní rozdíly, na čínském pohřbu ani po něm se prý nikdo neopíjí, nechechtá ani se nelíbá na záchodech.

To mi totiž jednou umřel předek, tak jsme ho na hřbitově patřičně oplakali, doma se postavila na stůl pětilitrovka vodky s pumpičkou, chlebíčky, guláš, lahváče, vařilo se kafe a dolévala smetana. Za chvíli už bylo všem hej a jedna pozůstalá zjistila, že jí upřímnou soustrast přeje její láska z mladých let, prošedivělá, leč nehynoucí. Ještě párkrát se zapumpovalo a ona zapomněla na svých i jeho ctihodných pětašedesát, zavřeli se spolu na záchodě a byli moc rádi, že jsou živí. Já coby dítě jsem si z toho odnesla, že pohřby jsou fajn.

Vrchol dne byla ovšem jízda páternosterem. Když si zadáte páternoster do googlu, hned čtvrtý obrázek je ten on osobně. Nastupovala jsem s obsazenou korbičkou kočárku nonšalatně přes předloktí a snažila se u toho vypadat a cítit jako filmová hvězda. Byl to dokonalý výkon a jsem na něj hrdá. Příště si to zkusím s podpatky.