Čest jeho památce aneb jak jsem si rvala vlasy

Hospodář má kus lesa a v něm stojí omšelý pomníček. Pískovec otesaný do tvaru kvádru, jehož delší levou stranu tvoří kmen stromu. Z něj padají dolů větve, jakože smuteční vrba, a pod jejich listy je pietní nápis.

On ten pískovec moc dlouho počasí vzdorovat nevydrží, takže mechem zarostlé a odrolené jméno hrdiny jde přečíst už jen stěží. Bonusové dítě Vendy se zřejmě z dobroty srdce rozhodla, že pomník zrestauruje.

Předpokládala jsem, že si vezme kýbl, kartáč a pomníček očistí. Jaké bylo mé překvapení, když jsem odpoledne jela okolo projížděla a místo obvyklé patiny na mě zdálky svítil hnědý kmen a zářivě zelené listy vrby jako nové.

Ty vole, on jí na to dal balakryl. Sice se dušuje, že myslel, že chce obtáhnout jen písmenka, ale stejně. Už jsou to tři dny a pořád nevím, jak s tím pocitem naložit. Balakryláci.