Kvasíme

Bobek přivezl kvásek tuším původem od pana Cuketky. To není kvásek, to je hrnečku vař. Za tři hodiny nad kamny leze chleba z litinového brutvánu a vesele se rozhlíží, co by kde zapatlal. Mimochodem, nádobí od kváskového těsta se ták blbě myje, většinou nechám mísu jen vyschnout, vydrolím zbytky slepicím a jedeme znovu bez mytí.

Jen chuťově je ten nádherný bochník chleba taková šumava. Je kyprý, vláčný, to jo, ale nic specifického, nenadchne, neurazí. Je fakt, že jsem si s druhem mouky, kořením nebo semínky nijak nevyhrála. Jsem prostě rozmazlená z amišáckého kvásku, ten udělá osobitou chuť sám o sobě.

Tak si tak říkám, že by se ty kvásky měly zkřížit, Cuketkův "bílej" na sílu, Kvas-Starého-Amiše na vášeň.

Zrovna to tak vyšlo, že mi přestalo chutnat drožďové kynuté těsto. Pořád tam ty kvasnice cítím. "Bílej" kvásek přišel jak na zavolanou. Včera jsme jedli první kváskové housky, dneska nad kamny kyne mazanec. Lívance už taky dlouho nebyly. Prozkoumám svět kváskového pečiva do hlubin, jo, a pak vám o tom napíšu.

A pak nám tady ještě kvasí ty podzemní proudy, Petko :-). To je tak, když má v sobě jedna genetický mix, babičky bílé katoličky a babky střelené lumpice jestli s vyznáním, tak kdoví jakým a kdoví v co, joj devla. Pak dělá jedna neuvážené snivé hlouposti a vzápětí se za ně plácá přes prsty.