Buřil a vrbičky

Děti odjely. Hluboké uuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuf. Chvilku jsem u kávy počkala na příliv energie a pak vyrazila do Horních Beřkovic. Někdo tam nejezdí moc rád, je tam blázinec, ale znám pána, co mu jeho psychiatr vždycky v létě předepíše pobyt s neinvazivními procedurami, pán se tam měsíc prochází po parku a pak se osvěžen vrací k ženě, dětem a hypotéce. Ovšem být jeho ženou, to by byla jiná, to bych mu doma udělala jinačí blázinec, do parku by už ani nepáchl.

Já jezdím do Beřkovic za panem sadařem Buřilem a moc ráda. Dneska to bylo obzvlášť plodné, kromě dvou odrůd remontantního maliníku a několika ovocných stromů pro příbuzné jsem si odvezla příslib, že mi pan sadař pro frekventanty našich "ovocných kurzů s Bořkem" udělá stromy podle toho, co jim bude na podzimní určovačce chutnat, a to v jakémkoli formátu. Pro rouby těch největších dobrot dojede až do odpovídajících sadů. (Už si brousím zuby na Kristýnino a Markovo "žluté se zlatým líčkem" a Valuščino "červené, co nikdy nemoučnatí" na polokmenu, děda se zase těší na zákrsek banánového zimního, těžko bude ve svém věku čekat, až se nám totéž rozplodí na vysokokmenu...) Jak vidíte, naše frekventanty si budeme hýčkat.

Zasadila jsem dvacatero malin a došlo na vrbovnu. Doteď jsem jí obrývala hrany, abych do nich mohla pohřbít okraje mulčovací textilie, na pletí tu mám vcelku dost záhonků, ještě abych se šudlala s vrbičkama. Teď jsem si odskočila domů na nůžky, čočku s umeoctem a muffinku a zpátky do práce. Hospodář půl kilometru vzdušnou čarou sází les a tak to vypadá, že máme ideální víkend. Mějte ho i vy.