sobota 29. září 2012

NAROZENINY, PŘEDPOSLEDNÍ VÝZVA

Letec

Zašla jsem s dětmi na areál na pivko. Dala jsem s holkama jedno, děti si hrály na hřišti, Erýska to táhlo na rampy. Pak jsem musela na hodinu odjet a synka bez obav nechala v péči kamarádek. Jeho "řádění" na rampách bylo fakt nevinné, jezdil mezi nimi a občas na úpatí některé zlehýnka najel předním kolem. Hlavně že měl helmu.

Když jsem se vrátila, vrhl se na mě a že musím k rampám, že něco nacvičil. S vypětím sil pětiletého tělíčka vytlačil kolo na největší rampu. Sesvištěl z ní, rozmakal to ještě víc, najel na druhou, vyletěl do vzduchu, přeletěl ji, přistál a vítězně odjel.

Celý večer byl na sebe hrdý a já na něj. Je fakt dobrej, nejlepší, i když tedy tajně doufám, že se to doživotně nebude manifestovat v cyklotrialu.


čtvrtek 27. září 2012

Přibýváme

Množíme se jak přísloveční králíci. Děda odchoval a dovezl 14 kuřiček a k nim zapůjčil i hodnou zdrobnělou wyandotku, co se o ně obětavě stará. Erýskovi se vylíhly pakobylky, zatím jsme dohledali šest, ale kdo ví, s touhle havětí.

Zato se čas krátí husám, sousedé mě opakovaně upozorňují, že jsou fakt pěkný, abych si je zužitkovala, než to udělá někdo jiný. Černá kozenka, která to má mít na podzim taky spočítané, to zatím spočítané nemá a kdo ví, kdy bude, pěkně jsme se s ní sžili.

Sentiment je nebezpečný buržoazní přežitek a bude třeba jej vymýtit, nebo bude hlad.

pondělí 24. září 2012

Nemoderní a nestylový

Náš domeček. Copak že není moderní, to by mě tak nedřelo, ale že mu nejsem stavu vnutit styl, to už mě trápí víc. No jo, když má jedna ráda vzdušné prostory a pestré barvy a snaží se to nacpat do té naší hustě obydlené nudle, zákonitě narazí. I vztekávám se, že chci větší kuchyň, větší domeček, víc peněz a tak.

Ptá se mě tuhle kamarádka, co překládám. Povídám, že nic, před den pracuju nebo vychovávám a večer si chci plstit a vyšívat ty svoje brože.

"No jo, když vy nemáte hypotéku."

Zaplaťpánbů za domeček chcípáček, úlevně oddechuji, hlavně že si můžu plstit a vyšívat ty svoje brože.

pondělí 17. září 2012

O pánovi, co si přál

Na novém poli přistál čísi zelený balón. Takový ten, co se zapálí a když ho teplý vzduch unáší do nebes, lidé si něco přejí.

Na tomhle kousku bylo fixou tiskace napsáno:

MOTORKU
VYBAVENEJ BEJVÁK
AUTO
LEPŠÍ FLEK

DÍK

Soudím, že to byl docela obyčejný člověk a slušný k tomu, umí poděkovat. Držím palce, aby se mu to splnilo.

Husy a dvouplošník

Nad zahradou proletělo staré letadlo. Dvouplošník. Pokochali jsme se my a husy se taky kochaly. Natočily hlavičky a dívaly se jedním laterárně loženým okem do nebes. Pak vystřídaly stranu a dívaly se druhým. Vypadalo to komicky, Chaplin hadra.

úterý 11. září 2012

Boj proti hluku

Nejsem ten typ, co si hned po ránu pustí rádio a televizi vypíná těsně před usnutím. Ráda nechávám své alfa vlny, aby si v mozku proudily po svém, než je definitivně vymaže aktivita nebo spánek.

Járá vstává a radostně si zpívá. Uléhá a ještě stále si zpívá. Texty bývají náhodné, naposledy si zpěvně opakoval nový důležitý termín pochycený v družině, po padesátém opakování refrénu "Justin Bieber, Justin Bieber, Justin Bieber, to je borec" jsem přestávala být zcela při zdravých smyslech.

K tomu samozřejmě mluví ostatní a Ruda především, má jen elementární slovní zásobu, ale řve jako tur. Časem jsem si osvojila strategii, je sice trochu sebevražedná a trvale neudržitelná, ale krátkodobě pomáhá.
 
Bojuji proti neoblíbenému hluku ještě větším, ale oblíbeným.

Zpívá si ráno Jára? Pouštím Monkey Business a protančím se do koupelny. Řvou-li děti v autě do škol(k)y, (ano, řvou), ohulím Zeppelíny. O to tišší jsou cesty zpátky a nově i bezdětná dopoledne.

Až odrostou, půjdu sama a bez rádia do Santiaga.


O štěstí nevědomých

Včera zapršelo. Nečekaně a nádherně. Fakt mě to hodně potěšilo. Dneska jsem potkala pana Trnku a aby řeč nestála, chválím si včerejší závlahu.

Informovaný pan Trnka, co má doma srážkoměr, pohrdavě odtušil: "Napršelo 1,3 milimetru, taková rosa."

Mám v tom jasno, nevědomá jsem mnohem šťastnější.

neděle 9. září 2012

13.10. - 33!

V říjnu mi bude třiatřicet. Krása nesmírná, přijde mi to jako velice mladé a nezkušené číslo. Je potřeba to oslavit, a co by to bylo za oslavu, kdyby to nebyla brigáda, modří (zelení?) z loňska už vědí.

Tématem letošní narozeninové brigády je výsadba živého plotu. Bude se konat v sobotu 13.10.od 13h na mém novém poli, v Labi se budou chladit lahváče, na poli žhavit gril a ohýnek, pravděpodobně dorazí i osvědčená mnohočlenná pařící svatební kapela Hradní Duo.

Kdysi jsem byla na bramborovo-kukuřično-dýňové brigádě jedné komunity a tam mi Hynek vysvětlil, že komunitní práce je taková poklidná záležitost, nikdo se nestrhne, všichni se zabaví a nakonec se všechno udělá. Tak nějak bych si to představovala.

Co můžete udělat pro blaho oslavenkyně? Nevozte moc dárků. Vůbec nejlepší bude, když po cestě vyryjete (ano, vezměte si rýč) nějaký ten divoký keřík - hloh, černý bez, šípek, kalinu, krušinu, svídu, trnku a tak podobně. Komu se rozrůstají na pozemku nevítány, vypleje si a ještě poslouží dobré věci. Kdo do mě chce jó investovat, nechť zakoupí sazenici růže svraskalé, šeříku, pustorylu či komule, kdo jedete z východu, vezměte to přes Školky Opolany, mají je po dvacce. A kdo neví kam s penězi, pak je to jasné, ovocný stromek se vždycky hodí.

Dětem vezměte kola, koloběžky a odrážedla, pole sousedí s cyklostezkou.

Tak se na vás, milí přátelé, těším.

PS: A těší se i Hospodář, i když mručí, ale narozdíl ode mě nezapomněl, že dnes máme výročí. Už jsme sobě si oficiálni čtvrt roku!

Plot

Jestli nebude pršet, děláme příští sobotu plot. Uvítáme menší množství silných mužů s palicemi.

Vyseli jsme...

... a neomylně přišlo sucho. Některá semínka svazenky nicméně vyklíčila a druhá čekají na další déšť. A včera jsem objevila i pár prvních křehkých stébélek trávy na budoucí pastvině. Honem jsem po špičkách vycouvala, abych jim nerušila kroužečky.

Miluj vnitřního svého

Tenhle příspěvek nebude dlouhý. Já jen, že mě napadla tahle skvělá hláška a tak počítám, že si časem založím pod tímhle názvem firmu.

MILUJ VNITŘNÍHO SVÉHO.

Je to úderné, nosné a navíc je to pravda. Takže si to tímto patentuji a zatím podle toho aspoň zkouším žít. Zkuste to taky.

Sám

Erýsek u večeře zahlásil, že ráno pojede do školky na kole. Známe svý lidi, pomyslela jsem si a v klidu mu slíbila, že když vstane v půl sedmé, může klidně vyrazit. Nevstane, nikdy nevstal.

V půl sedmé se synek, svěží jako rybička, bleskurychle oblékl, vsál misku jogurtu, požádal o přihuštění zadního kola a skutečně vyrazil na cyklostezku, větřík za ním studeným ránem babího léta povíval poslední rady, kdeže má zahnout (před hřbitovem) a kam nepadat (do Labe).

Zmizel za zatáčkou a předstíraný klid matky, která svému potomku důvěřuje, byl ten tam. Honem jsem vzbudila Járu, aby se taky bleskurychle oblékl, vsál jogurt a mazal za ním. Spolupracoval skvěle, doufala jsem, že ho po deseti minutách dožene a spadl mi kámen ze srdce. Synek nepojede tak docela sám.

Vzbudila jsem Rudýska, ten se bleskurychle neoblékl a ranní jogurt si vychutnával po lžičkách. Cestou do školky jsem dělala vpravo hleď, kdykoli se cyklostezka přiblížila na dohled k silnici, ale marně, žádné pestré body jsem neviděla. Tak jsem mírně šílela a vymýšlela katastrofické scénáře, jak hodím Rudu do školky a poběžím chlapečka zachraňovat.

Chlapeček už sebevědomě kroužil před školkou a smál se Járovi, že dorazil udýchaný. Dmula jsem se mateřskou pýchou. Je to frajer. Pak ještě dorazila jeho láska Terezka, tak na mě úpěnlivě hodil oko, abych to NAHLAS vyprávěla, jak byl statečný. Vyprávěla jsem to pro jistotu třem maminkám za sebou, než ze mě ten stres trochu vyvanul.