středa 30. ledna 2008

Když Cífka o biu, tak já taky

Po již zapomenuté kauze vanilkových biorohlíčků jsem dnes upekla várku biohousek. Droždí tedy bylo z jinonické smíšenky a cukr na kvásek z pytlíčku ukradeného v kavárně, ale jinak samé úžasné suroviny. Pro-bio, Rapunzel, Alnatura, samé lepší pytlíčky se stoprocentně recyklovatelnými obaly. Tu jsem přisypala, onde přilila a světe div se - ty housky jsou vážně dobrý! Zítra dám Erýskovi kousnout.

Lechtárna

Koupe se takhle Erýsek v kýblu a vystrčí nožičku. Neprozřetelně ho polechtám... Pak už vystrkoval střídavě levou a pravou až do hořkého konce.

úterý 29. ledna 2008

Nové a nevídané sporty

Jak jsem hrála speedminton: Foukal veliký vítr, což míčku nebudiž omluvou pro to, že častěji ležérně proletěl kolem mé rakety než co by se do ní trefil. Neschopa.
Jak jsem jezdila na jednokolce: Po nějaké době, když mě přestalo bavit vymlouvat se na příliš vysoké sedadlo, jsem nasedla. Nakonec jsem ujela asi padesát metrů, ovšem jen díky pevné chlapíkově paži, která udržovala levopravý rovnovážný stav. Hodlám se to naučit.

pondělí 28. ledna 2008

Kuchyně versus opravdu milované dítě

Každé ráno vstanu, jdu dát vodu na čaj a zanadávám, jaký je v kuchyni zase bordel. Přebalím Erýse do suchého, obleču a jdu mýt nádobí. Nemůžu jinak. Erýsek si chvíli s něčím hraje, pak jde vybrakovat špajzku, to ho zabaví na pár minut a za chvíli mi visí na noze. Mámo, věnuj se mi. A tak je to se vším. Asi na to jdu špatně.
Dneska jsem vstala, obešla spícího chlapíka a přehlédla nádobí jak širé lány. Vybalila kostky a šla stavět věže, které Erýsek spokojeně boural. K nevíře, i na to nádobí se pak našla klidná chvilka.

čtvrtek 24. ledna 2008

Hromady

Dnes odpoledne se u nás v chodbě válely hromady oblečení a v obýváku zase dětí. Přijela Cífka s armádou potomků a dokonce i Stáňa s mimínkem Bárou. Erýsek byl v sedmém nebi, on, převeliký vztekloun a ubrečenec posledních týdnů, za celé odpoledne ani jednou zlostně nepropnul záda do luku. Společensky se vyžíval. Já taky.
Se Stáňou jsme se na celé hemžení soustředící se především kolem energické osobnosti hypermatky Cífky dívaly okem nadšeným i kritickým. Výsledek: Usoudily jsme, že hodně dětí je velká legrace. Usoudila jsem, že hodně dětí je strašná práce.

Je tak snadné...

... zvyknout si na lepší. Já že někdy byla svobodná matka? Už zase nechápu, jak jsem kdy mohla stěhovat do auta tři batohy, kočárek a dítě on my own.

středa 23. ledna 2008

Vztek

Erýsek se fakt hodně rozčiluje. Dnes večer na to dojel. Hrál si ve vaně, když tu ho zlá nechápající matka vytáhla z vody, že ho osuší a uloží. Rozvzteklil se a zanadával. Matka nedbala. Nadechl se pořádně, že teď jí to teda vytmaví... a nevím, co se přesně událo, každopádně pořád bylo ticho. Divně dlouhé ticho. Kouknu na Erýska a on modrá. Bacila jsem ho naplocho do zádíček a rozplakal se, dostal normální barvu, chvíli byl drobet hadrový, ale živý. Fuj.

Survajveři

Byli jsme skoro týden na horách. Nejdřív s Martinou, která mi byla velikou a neocenitelnou pomocnicí při výchově a zároveň se ve dvou dnech naučila brilantně běžkovat, poté ji vystřídal chlapík, pro kterého tatínek spřáteleného mimínka Báry prorazil vzletné označení "strejda táta".
Erýsek inspirován horským prostředím udělal první krok. Bářina babička tvrdí, že udělal dva, ale u toho jsem nebyla.
Sněhové podmínky nebyly ideální, přesto jsme ignorovali vzrůstající oblevu a každý den poctivě vyráželi. Z běžek jsme časem přesedlali na vodní lyže, protože z původně zasněženého rašeliniště v okolí božího Daru se stávala den za dnem propletenější delta divokého vodního toku. Poslední den jsme váhali, zda je ještě moudré ponořit se opět do jeho vln, Bářin tatínek na nás koukal a rozšafně pravil: "Já bych na běžky teda nešel. Ale vy jste ty survajveři..."

PS: Bluesky, bydleli jsme v hotelu Průmstav. Kdybychom bydleli ve stanu, bylo by tam rozhodně čistěji.

pondělí 14. ledna 2008

Váhové posuny

V sobotu jsem si byla zalézt s chlapíkem na Palmovce, pak na hoďku do sauny. Nádhera, nebeská slast, luxus, hlídali naši. Strašně jsem se těšila, měsíc jsem nelezla. Jaké bylo mé překvapení, když jsem červené lezecké kalhoty dopnula jen s nadlidským úsilím a za pomoci indického cviku uddijána bandha. V sobotu jsem tedy vyrazila běhat, chlapík maratonec mi šel příkladem. Pak pro jistotu ještě jednou na stěnu a jestli dneska neumřela, umře zítra.

Spolu


Tyto fotky byly publikovány díky spolupráci sestřenky Lucie. Ona vozí Erýska na čerstvé inverzi, já publikuji.

Ostříhán



středa 9. ledna 2008

Žárlivý a milující

Erýsek na maminku žárlí. Když chce znavena na chvíli spočinout v mužné náruči, začne děťátko fňukat a nadávat, děsně nezbytně potřebuje kamsi nosit a cosi ukazovat, maminka je z toho otrávená a hudrá na něj, no idylka.
Na druhou stranu když mu při odpoledním kojení trestuhodným nedopatřením usnula, nechal ji skoro hodinu spát, nic nerozbil, hlínu z kytek nevytahal a ještě se pak chlubil, že se naučil pokládat jednu kostičku na druhou. Miláček.

úterý 8. ledna 2008

Jak jsme si hráli na příchod a odchod

Báječná hra; maminka sedí na záchodě, Erýsek otevře dveře, nechá se nadšeně pozdravit, že přišel, zavře dveře, poslechne si skulinou zoufalý pláč, že odešel, a zase přijde. Tak pořád dokola, někdy dokonce vstoupí a pak se maminka předkloní a políbí ho do vlásků. Takhle my se doma máme.

Opravdové nebezpečí...

... nehrozí pod stanem, ale doma. Do stanu Erýska nabalím jak pumpu, vecpu do fusaku a je klid. Doma se odkope, strhá ponožtičky a ráno mě za nos tahá ledová žába. A v poledne už kašle jak ovce. A babičkám to má vysvětlovat asi kdo...

Erýsek je ostříhaný

V sobotu před cestou za třetí babičkou chlapík Erýska ostříhal. Já jsem si netroufala, tak jsem jen držela. Ale Erýsek celkem držel sám. Teď jsou oba chlapi okudlaní šestkou strojkem a neskutečně krásní.
Chtěla jsem přiložit ilustrační foto, ale kamsi se mi poděl ten drát od foťáku ke kompu. Netuším, kde by mohl být. Netušíte, o co přicházíte.

pátek 4. ledna 2008

Kubo, prosím Tě...

čtvrtek 3. ledna 2008

Narozeniny II


Narozeniny


Příští měsíc...

... vám sem hodím článek o tom, jak jsme přelom roku strávili pod zubříkem (jakýsi pravěký přístřešek, v němž hoří přátelský oheň) a stanem. Čtyři dny plné poznání, sebepoznání, masa, slaniny, teplých a studených nožiček. Bez újmy na zdraví.

Bylo žilo jedno neotužilé batole.

V době, kdy bylo ještě malým miminkem, se o něj maminka bála a když se nebála ona, bály se babičky. Kdo z vás se snaží umožnit dítěti pohyb na čerstvém vzduchu překračující obvyklé procházky v kočárku s beraním fusakem, bude se mnou souhlasit, že starostlivé babičky jsou ta nejotravnější věc na světě. Některé maminky se však nakonec z pout prarodičovského či veřejného mínění vymaní a vrátí se k původnímu stylu života. Pokud si již „za svobodna“ poklepávali lidé na hlavu a divili se, co tu pěknou holku vede k tomu, aby se poflakovala po horách v tak neelegantním oblečení, s příchodem mimina se nevyžádané rady a reakce množí a přiostřují.
Když jsem coby svobodná maminka konečně sehnala příjemně outdoorového chlapíka do party, měl synek něco přes deset měsíců a podzim se právě nachyloval do své studenější poloviny. A do toho přišel chlapík s návrhem vyrazit na víkend pod stan. I ti méně bojovně naladění radiči zastávali názor, že otužovat ano, ale až na jaře. Ti rozhodnější mu bez okolků předpovídali zápal plic a mně vězení.
I když jsem se navenek tvářila neochvějně, opravdu jsem váhala, ale když může mlaďoch spát v kočárku na balkóně, proč by vlastně na čerstvém vzduchu neměl přežít jednu noc? Přípravu jsem zodpovědně zahájila dvacetiminutovým telefonickým rozhovorem se zkušenou outdoorovou matkou, jejíž ratolesti poznávají krásy české i jiných zemích již od novorozeneckého věku.
Dozvěděla jsem se následující dvě rady – dítě nošené v šátku či krosně má VŽDYCKY studené nožičky. Není to důvod k znepokojení, přežije to. Situace se dá mírně regulovat nasazením maminčiných funkčních ponožek přes dupačky. Druhá rada se týkala přebalování – než ve stanu přistoupíte k přebalování, zapalte kahan a stan vytopte na snesitelnou teplotu. Tento tip mi přišel naprosto geniální, určitě dokáže děťátku na cestách zpříjemnit život, v našem případě však narazil na mou lenost, bylo nad nulou a to je přece docela snesitelné. Přesto - tak rychle přebalovat mě ještě nikdo nikdy neviděl.
Velkou starost mi dělal denní režim, takové to napapat, vykoupat a spinkat. Každý den stejně. Všechny příručky vám to radí, vytvořením prospěšných stereotypů prý sobě i děťátku ulehčíte život. Nakonec jsem zadoufala, že čerstvý vzduch zase ulehčí jeho plicím a pro jednou se bez večerního kyblíku s teplou vodou obejde.
Sbalili jsme hromadu nezbytností (většina se během víkendu ukázala být docela zbytná) a vyrazili směr Kokořínské údolí. Na předem vytipovaném místě, které bylo zároveň blízko od auta i dostatečně nezjevné, jsme vztyčili stan a vyrazili na obhlídku okolí. Když protesty nošence linoucí se z krosničky přesáhly po necelých dvou hodinách únosnou míru, usoudili jsme, že ta zimní kombinéza je přece docela nepromokavá a nechali ho prolézt terénem. Málokdy jsem ho nad hračkami viděla tak spokojeného, jako když mohl zaujatě zkoumat a ochutnávat smrkové šišky, chomáčky dutohlávky sobí nebo drolivé kousky pískovce. Oheň ho okouzlil, neustále se do něj vrhal. V rámci sušení kombinézy před spaním se nad ním mohl i několikrát proletět, nejenže krásně uschnul, ale i romanticky voněl.
Noc byla, proč to nepřiznat, strašná. Malý se nám rozhodl ukázat, zač je toho outdoor. Nemyslím si, že by mu chyběly večerní stereotypy, usnul vcelku rychle, ale s každým probuzením (a že jich bylo) přicházel hysterický záchvat na téma kde to jsem, to není moje postýlka. Když kolem jedné ráno nepomáhalo ani maminčino mlíčko, propadla jsem panice, zda ho ještě někdy utiším. Překvapivě, utišil chlapík prozpěvováním nějaké hitovky od Rammsteinů. Nakonec jsme se dočkali rána, s ránem i prvního sněhu a už to bylo zase jenom pěkné. Pochodili jsme po okolí, překonali výškový rozdíl z Dolní do Horní Vidimi, tam pojedli, co nám dali, propocená nosička usušila mokrá záda (tímto děkuji panu hostinskému a vedoucímu smíšeného zboží v jedné osobě za zapůjčení suchého trička) a nastal čas vrátit se k autu. To se bez buzoly v ne zcela známém terénu snáz řekne, než udělá. Ale co, bylo to pěkné kufrování, i na autostop došlo. V Praze jsme pro jistotu dva tři dny počkali, jestli dítě skutečně vážně neonemocní, a když bylo jasné, že přežilo bez následků, teprve jsme se k našemu dobrodružství přiznali. Hrdě.