úterý 30. května 2017

Ta děvka

Jaro dělá divy. Zapalují se lýtka, žhavé pohledy se propalují textilem, včelstva se rojí. Mazec. Na internetu vyskakují články na téma, jestli je lepší velký výstřih a minisukně, nebo decentní naznačení polorozepnutými knoflíčky a splývavým hedvábím šustícím kolem kotníků.

A já jsem děvka.To není coming out, to se o mně jen říká. Ne tedy všude, mám pro ně souhrnnou nálepku "liga katolických matek", ale stejně mě to zaujalo. Když se takovou věc dozvím, vedu pak s dotyčnou ženou dialog, ať už skutečný nebo jen v mojí hlavě. Samozřejmě se obhajuju, jak jinak, protože já si to o sobě nemyslím a tak by přece neměla ani ona. Ale ať už hlasitý nebo vnitřní, dialog nikam nevede.

Bodejť by vedl. Jsem totiž úplně stejná. Taky mám ve svém okolí mladou ženu, u které mi úderné pojmenování naskakuje na jazyk naprosto automaticky.

Zajímavé je, že ona mladá žena vůbec není promiskuitní. Dokonce mi ani nedělá do mého legitimního. Takže proč?

Ona je úplně jiná než já. Má špatné hodnoty, víte? Já to mám přece v hlavě srovnané, i když jsem hodně tolerantní, tak vím, co se ještě sluší a kudy vede hranice, za níž se nacházejí lvi. Lvice. Zatímco ona dělá věci, které já nesmím. Nikdo mi je nezakázal, jsem sama sobě soudcem i katem. Některé bych dělat nejspíš ani nechtěla, jiné mě dráždí na mé nesvobodě. Na strachu.

A jsme doma. Dokud kolem mě chodí mé stíny převlečené za "ty děvky", jsem s ligou katolických matek na stejné lodi. Vítr do plachet!

úterý 2. května 2017

Třikrát stébla

Jdu si nadělat nějaké včelí matičky. Teda jdu, šourám se, ještě to není úplně ono. Ale představa pro mě nejkrásnější práce s včelami mě žene vpřed rychlostí nejmíň 1,5 km za hodinu, což je dobrý.

Vyškrábu se do maringotky a po paměti sahám do šuplíku pro přelarvovací lžičku. Do toho šuplíku, co si s ním hrál Vašík minulý týden, když mi Hospodář pomáhal zvedat nástavky a pucka tak nikdo neomezoval v rozletu.

Následovala menší hysterická scéna na téma tohle je moje včelnice a všichni se tu chovaj, jako by to bylo jejich, támhle se válí balík slámy pro kozy, tady nějaký pytle, a kde mám v tom bordelu jako hledat přelarvovací lžičku v kupce sena. Když jsem se drobet zklidnila, vybavil se mi hlas včelařského Guru, an vyprávěl o borci, co nejradši přelarvuje stéblem nebo bezovou větvičkou, protože je to jednodušší, než pořád dokupovat lžičky.

Vyzkoušela jsem to a je to tak. Ong Namo Guru Dev Namo! Je mnohem jednodušší užužlat vhodný tvar stýbla, než honit zavíračku Apisa v Mělníce kvůli kousku nerezu. Poslední slovo arci budou mít včely, buďto larvičky přijmou nebo ne.

Cestou z Ekozahrady nabral Hospodář pytel trávy a ztratil provázek. Narozdíl ode mě to dal bez hysteráku, utrhl si hrst stébel trávy, zkroutil povříslo a pytel vydržel zavázaný celou cestu na kole až ke králíkárně. Malý zázrak, ten můj muž a ty stýbla.

Potřetí to ve skutečnosti nebyla stébla. Byly to pazošky. Naše chřestovna konečně vydala úrodu hodnou toho slova, tři minuty oblanšírovat, osolit a polít máslem. To byl den. Ach.