Došlo na nejhorší

Erýsek se naučil slovo bazuka.

A já zvažuju, jestli by se dalo dočasně žít bez pole, rok, dva... Pak by se vidělo.

Nepořádek v pojmech

Mám pocit, že vcelku úspěšně vžitý termín dobrovolná skromnost je nějaký matoucí. Onehdá jsem se dívala na opravdu dokonalé stránky http://conovehonakopci.cz/ a zrovna tam vlevo běžela nějaká anketa, takové to ve stylu jsem dobrovolně skromný a jsem rád, jsem dobrovolně skromný a nejsem rád, nejsem dobrovolně skromný a stydím se za sebe, jsem neskromný, dobře jím a čistě se šatím a jsem rád.

Usoudila jsem, že tihle inspirující bloggeři jsou zřejmě dobrovolně skromní. Pak jsem si přečetla ty recepty, prostudovala, co všechno vyrábějí z mléka, a zhodnotila, že skromnost je naprosto zavádějící výraz. Žijí v hojnosti, ti prevíti, mají se naprosto neskromně a opulentně skvěle!

Nicméně, termín už je jednou zavedený.

My jsme taky dobrovolně skromní. Jen z Hospodáře, zdá se, roste fundamentalista a já se někdy bojím, aby si mi v tom neztratilo to příslovce. Chci si to žít dobrovolně, ne proto, že tata pyskuje. Často se rozčiluju a někdy i velmi nahlas.

Poslední postřeh k tématu; když Erýsek dostal na konci školního roku školkové vysvědčení, na zadní stránce měl nějaké poznámky k povaze, veselý, tvořivý a SKROMNÝ. Snad paní učitelka jen něco plácla, co do těch kolonek taky furt vyplňovat, protože kdyby se mé dítě mělo v téhle školce projevovat jako skromné, považovala bych to za osobní výchovné selhání.

Paradox tužkové baterie

Zvláštní. Zatímco ve foťáku se vybije během chvilky, ve zvukové hračce vydrží být činná i půl roku.

Vendulka se učí...

... vyjmenovaná slova, tatínek biolog pracuje opodál:

"Slyšet, mlýn, blýskat se, polykat, plynout, plýtvat, vzlykat, lýko... TÁÁÁÁTÍÍÍÍÍÍ! TÁÁÁÁTÍÍÍÍ, CO JE PO LÝKU?"

"Co je po lýku? Kůra nebo dřevo, z který strany?"

Brožíci

Šiju brože. Jsou fakt pěkné. Myslím, že je musíte mít na kabátě. Prodám ty, co mám, a ty co nemám, podle vašeho přání ušiju, barevných filců mám dostatek. Stopadesát plus poštovné je minimální cena, ale můžete si je ocenit i na víc. Agáta je nádherně nafotila, děkuju.

O Palečkovi aneb smysl života

Hospodář čte pohádku o rodičích, kteří žili sami v chaloupce. Jára mu drtí koleno a je žádán o přesunutí těžiště. Kája mu visí na zádech, Erik funí do obličeje a Ruďák slézá z lavice a přidržuje se ho za hlavu, aby nespadl.

"A hospodyně pravila k svému muži: Život je tak prázdný - RUĎÁKU!!! - bez dětí..."

Dary nesli

Chatuju s holkama a nestačím se divit, co si všechno děti přejí, a hlavně teda co fakt dostanou! To jsou naši miláčci tak skromní, že nechtějí pečopáky, hýkajícího poníčka ani slizáky lepáky k dostání ve všech hračkářstvích i na trafice?

Zakopaný pes bude zřejmě tam, že častá masáž ohledně škodlivosti a lhavosti reklam ta ubohá dítka tak poškodila, že se ostýchají si o výše zmíněné komodity říci, protože na ně byla reklama mezi dvěma segmenty animáčku.

O Míše

Erýsek se vrací od tatínka:

"Maminko, ta Míša je fakt hodná! Tu bys chtěla mít za macechu i ty!"

Podzim, skoro zima

Už mrzlo a zásilka s sadbovým česnekem z www.bobr.cz pořád nic. Lomila jsem rukama a slavný děd mě těšil, že praděd jednou sázel česnek v takovém mrazu, že musel dolíčky dělat tloukem, zahrnout to prý nešlo a jak byl česnek příští rok nádhernej. Tak jo. Bobrovi jsem pro jistotu zavolala, abych zjistila, že nemá úplně pořádek v účetnictví a stále věrně čeká na dávno došlou platbu. V pátek to bylo tu a večer za světla pouličních lamp už i v hlíně, šlo to i bez tlouku, obleva. Tak se modlete, abyste příští rok už mohli brát česnek od nás.

Každých šest týdnů jezdím na kurz "Žena v nás", už druhým rokem. Je to čím dál tím lepší a je mi čím dál líp i hůř zároveň. Být žena není žádná sranda. Ale krásný to je.

Hospodářova afinita k Chorvatsku je zase o něco zjevnější. V nějaké polosuché studni na ostrově Pag objevil dosud nepopsaného šneka, teda on ho vytáhl Kája. Na Silvestra jsme bez dětí a nejspíš bude chtít odlovit dalších pár exemplářů a popisovat. Vypadá to, že dovoleným v Chorvatsku se budu bránit těžko. Mám ráda jejich sýry a Bregovičovo cédéčko, asi se s tím smířím a naučím se chorvatsky, když už teda, že.

Co se v mládí v kuchyni...

... s tím se v stáří nostalgicky shledávám, když beru nůž, a najednou mi naskočí v krocích, jak babička, teta Marie nebo táta, kteří nás od linky neodháněli (abys neumřela blbá, dcerunko), řízli tu, zamíchali onde, sáhli po muškátovém květu.

Vařím na autopilota.

Nechám maličkých přijíti k lince a za pár let podle ovoce jejich poznám je.

Panebože to snad ne

Čtvrtek pět odpoledne, vyzvedávám dvojčata z hudebky a jedu nakoupit do Tesca. Už na parkovišti je jasné, jak to vevnitř asi vypadá, tahat tam 4 děti je vysloveně nehumánní záležitost.

Děti, počkáte v autě, za dvacet minut jsem tady, donesu housky. A zamkneš nás, prosím tě? Jasně.

Za devatenáct minut stojím u pokladen na chvostu převeliké fronty. Za dalších deset přicházím k autu a slyším kvílení. Otevřu kufr a zevnitř na mě klidně hledí Erik s Rudou a za nimi zhroucení Jára s Kájou, slzy stříkají a ne a ne přestat. Erýs vysvětluje, že se dvojčatům po mně stýskalo a báli se, že už nikdy nepřijdu.

Kolem Vlíněvse už byli schopni slova. Že se prý o mě fakt strašně báli, slyšeli sanitku a mysleli, že jede pro mě, a když k autu v pětadvacáté minutě šla paní s brýlemi, měli takovou radost, že jsem to já, že se rozplakali štěstím. A už se vezli.

Deprivace v raném dětství je strašná věc.

Komentátoři a ironici

Tuhle jsem se dozvěděla, že je to velmi častá reakce. Dětská reakce. Setká-li se nedozrálá osobnost s něčím, co ji převyšuje (například já s něčím duchovním), pěkně ironicky to okomentuje. Čím je ona osoba chytřejší a brisknější v používání jazyka, tím líp to vyzní a potřeba skutečné konfrontace s daným jevem vůbec nevyvstane.

Nikoho tak nenapadne, že za tím úžasně inteligentním a vtipným komentářem je strach. Maličkatost. Potřeba být chráněn/a.

Takže pro vás, holky z BC, co donekonečna vysvětlujete různé aspekty přirozených porodů, očkovacích kauz apod. a čelíte u toho pěkně propracovaným znělým hláškám od borců, co nikdy nerodili; chrání se, protože byli zraněni. Třeba zrovna u toho porodu. Nenechte si tím vzít sílu a soucit.

A pro vás, holky a kluci, co jste inteligentní a vnímaví a pro nabroušenou odpověď třpytivou ledem to nemáte daleko; mám to stejně. A budu na tom pracovat, abych se samou ochranou sebe sama a mého vidění světa o něco pěkného a ohromného nepřipravila.

Hodně, ale hodně rozčílená Háňa

Jára si minulý týden o výtvarku sedl vedle Markétky, má ji rád. Malovala panenku, tak to musel taky panenku, jasné. Neměla krk, chudera, a měla příliš velkou mašli. Paní učitelka sebrala obrázky, zadívala se na panenku, zdvihla ji do vzduchu a ironicky prohlásila: "No tak se na to děti podívejte! Je ta panenka hezká?"

Děti se nenechaly pobízet, Jára není z nejoblíbenějších: "Fůj, ta je ošklivá, blé." Paní učitelka si užila svou denní dávku zadostiučinění a pochválila Barunku, jak je její panenka narozdíl od této hezká.

Jára byl odpoledne smutný, tak jsem se dotazovala. Když jsem si to vyslechla, navalila jsem na synka takové to každý maluje pěkně, rozličné vkusy a tak a jako bonus přidala Picassa, který by to od učitelek Vv svého času taky jistě pěkně slíznul a hleďme teď ty milióny. Zakončila jsem, že se mi chování vyučující nelíbí a že to od ní nebylo pěkné.

A dnes se Jára na výtvarce sám od sebe dodatečně ohradil a řekl té píčelce, že mi to vyprávěl a co si o tom myslím. Je frajer a jsem ráda, že se nebál. Ta píčelka mu na to odpověděla, že ještě jednou si mi postěžuje a dá mu kouli.

Postěžoval si. Důvěra zavazuje, zítra si udělám výlet do školy.

PS: Paní učitelka to celé popřela, nic takového mu prý nikdy neřekla. Tak jsem z toho celá rozpačitá. Neřekla bych, že Jára je schopný si takové věci vymýšlet. No, tak se aspoň dozvěděla, že Jára má doma podporu a že by se mi něco takového velmi nelíbilo.

Typické školkové dítě :-)

Erýsek jde do školky. Den, dva, učitelky si ho chválí, jak tam hezky tvoří, plave s velkáčema, soustředí se. Pak ho to znudí nebo se mu začne strašně stýskat, dostane z toho kašel a já píšu pí uč zprávu, že si ho nechám dva tři dny doma. Je to výhodné, nemusím ho nikam vozit, dvojčata si ráno dojedou do školy autobusem a my máme klidná, mazlivá rána ve třech.

Chvíli mi trvalo, než jsem se přestala cítit provinile, že ho tam posílám jak noty na buben. My tu nejsme pro školku, že, ona pro nás. Budu mu muset vysvětlit, že když chce být doma, nemusí dostat kašel, může to hlásit větama.

Ars nascendi

Jsme si s ženami povídaly, co nám naše maminky daly dobrého do vínku a do života. Brainstorming jak sviňa, to takhle jedna v dvaatřiceti přišla na to, že máma chtěla, aby se měla vždycky dobře. Potoky slzí. Krása veliká.

Mě moje maminka v mých asi dvanácti naučila dobře rodit.

A pánbů jí to vrátil na vnoučatech. :-)

Audo

Ruda je skutečně osobité dítě. Dělá jen to, co ho zajímá a to ještě jen tak, jak se mu chce. Nějaké ham za maminku či za pradědečka z tátova kolene na něj neplatí. Mluvit? Momentálně ho berou jen autíčka, usíná s dvěma autíčky v pěstičkách, dokonce se kvůli nim byl ochotný naučit i množné číslo.

Ruda: "Hee, auda!"

Děda (domnívá se, že Ruda potřebuje poopravit výslovnost): "Auta, Ruďánku."

Ruda: "Ne auTa, auDa!"

Listopadová

Já: "Erýsku, a je tady listopad. Začnu vymýšlet dárky."

E: "Maminko, blbost. To udělá Ježíšek."

Já: "Erýsku, ty na toho Ježíška pořád věříš, viď?"

E: "Jo, mami. I děda Trnka na něj pořád věří. Takže se s tím nemusíš stresovat."

Zabijačka a věci kolem

Tak dneska začnu věcmi kolem. Pohybuju se nejspíš v dost pochybné společnosti, do slovníku se mi podezřele často vkrádá slůvko energie. Ten barák má dost divnou energii. Z toho chlápka šla taková mužská energie, mmm... Víš, bylo to energeticky strašně silný. Ta energie lidový písničky je prostě úplně jiná, chápeš, nese to děsnejch emocí.

Jo, emoce je druhé slovo, co se začalo dost prosazovat. I přes to, že jsem někde na cestě od inteligence k pocitu, se mnou stále kamarádí dobrý materialista Bobek a přijel si k nám pro lekci řezničiny. Koučoval náš slavný děd.

Zakázala jsem si ironii a když si jeden beránek čuchl k jeho umírajícímu dvojčeti a odnesl si krev na čumáku, pustila jsem regulérní slzu. U obou úmrtí jsem asistovala coby žena slova, beránkům osobně poděkovala a popřála jejich duším dobrou cestu do příštího, bohdá vyššího levelu. Šalvěj jsem obětovat nestihla, ale stejně si myslím, že by to nebyl špatný nápad. Bylo to překvapivě klidné zabití, děda je podřízl tak sebejistě, že hnedka vykrváceli a usnuli, než si vůbec všimli, že jsou mrtví.

Když si děda vyžádal moji asistenci i nad rámec modlitby, prohlásila jsem přesvědčeně, že je to práce pro muže. A to jsem se ještě nedávno pyšnila, že pro svou rodinu obstarávám maso já. Děda nesouhlasně zabručel, že jsem vyměkla. Potěšilo mě to, vyměknout je můj dlouhodobý cíl.

Mrazák je plný, z Bobka je řezník, já si pěkně zazpívala na sluníčku a děda nás rád viděl. Den jak sen.

Povýšená

Kdo skáče druhému do řeči, povyšuje se. Myslí si, že to, co říká, má větší hodnotu než řeči toho druhého.

Moje slabé místo, hlavně po telefonu. Tak pardonek, třeba Tejo dneska, já se nad tím zamyslím.

Genetika je svinstvo...

... jak často praví náš slavný děd.

E: "Mami, já jsem po tobě. Jak na něco pomyslím, hned to zapomenu."

H: "Hm, a to máš jako fakt po mně?"

E:" Jasně, a taky to řvaní, to určitě, že jo?"

Depresivně a rychle.

Já mívala depky, radost vyprávět. Onehdá, když jsem čekala Ruďáka, jsem třeba měla depku čtvrt roku, než mi Šmídka naservírovala suché: "Tak už se na to vyser." Dobrá rada nad zlato, tak jsem se na to vysrala.

Dneska na mě zase padla jedna jak za starých časů. Dořvala jsem děti, trpným zamlklým výrazem potýrala muže a pustila se bez chuti do úklidu. Za hodinu jsem se nachytala, jak soustředěně zkouším vyloudit alikvoty na nápěv když jsem husy pásala.

Zkracujou se, zkracujou. Asi jak ten život zrychlil.

Neštěstí na nožičkách

Erýsek se vrací od Velkýho a teskní. Fakt strašně moc a bolestivě. Srdceryvně. Ne vždy to přizná a tak pláče kvůli čemukoli, co se mu namane. Že to nový kolo je moc nový. Že ta čepice je moc teplá. Že se mu včera nepovedl obrázek ve školce. A když takhle s kratičkými přestávkami teskní už 5 hodin v kuse, mám chuť ho přizabít. Aby už nekňučel. A aby mi nepřipomínal, že jsem mu nezvládla založit rodinu,v které by stýskání bylo záležitostí 14ti dní v létě u babičky.

Svítí teplo

Na to, že se hodlám stát středočeským hokkaidovým magnátem, u nás pořád chyběla vyřezávaná strašidlácká dýně.

Až jsem se jednou vrátila z učení a za vraty na mě bafly hned tři. Dvojčecí s ostře řezanými rysy a Erýskova dojemně vypižlaná s kšiltíkem. Hospodář celé aranžmá zaštítil třemi špalky a světlem. A nevyfotila jsem to, pardon.