Mateřská je relaxace, zhluboka se nadechnu...

Byla jsem znovu postavena před impertinentní dotaz, co jako na té mateřské dovolené pořád dělám, že si k tomu nechci brát žádnou práci jako jiné mé vysokoškolsky vzdělané kamarádky.
Musela jsem se zamyslet, jestli by se něco našlo v rámci mých přepestrých dnů, které trávím v uklizené dobře organizované domácnosti nebo na procházkách přírodou s dětnými kamarádkami (dítka samozřejmě za námi ve vzorném zástupu jedou na motorkách a nezastavují se ani nevztekají), něco, co by ospravedlnilo moji trestuhodnou zahálčivost. Natož občasné hodiny, kdy si nechám dítě pohlídat a věnuji se jen sama sobě.

Už to vím - učím Erýska mluvit. Celé dny do něj hučím, pojmenovávám předměty denní i občasné potřeby, pomalu ta slova opakuji, chválím jej a znovu je opakuji, aby si nezafixoval špatnou výslovnost. Dávám je do vět. Promyšlených vět, které se dají dobře vyslovit a zároveň popisují komplexnost okolního světa. Nenásilně Erýskovi předávají matčin pacifický světonázor. Tak to je. Nevím, kdo jiný by to za mě měl udělat. Je to pěkná práce a beru za ni pěkné peníze.

PS: Cítíte-li z těchto řádků ironii, pak jen lehkou.

Kretén s motorovou sekačkou

Na podzim jsme Erýskovi, Matýskovi a Emmičce zasadili lípy. Byl to takový skoro obřad, fakt moc pěkný. Občas jsme je i zajeli s kočárem a petflaškou zalít, i když uznávám, moc jsme se nepřetrhli. Ale stály tam, viditelným tlustým červeným provázkem přivázané k tyčkám. Na jaře vyrašily pupeny a z nich listy. Pak přišel kretén, kterého Praha 5 zaměstnává, aby to tam udržoval, a přestože stály na hranici louky, tam, kde byly i jiné stromky, tam, kde jsme fakt nečekali, že by se jim mohlo něco stát, tak je sejmul. Emmičinu jen způlky, naštěstí v neštěstí. Už takhle se to letos na jaře dost sere, ale tohle mě fakt dodělalo.

Spokojené matky na mateřské

Dnes jsme poobědvali na zahrádce u spřátelených Bridžů, Erýsek si láskyplně obsadil Bridžátko Šárku, protože je to starší blondýnka. S mladším Danýskem se tahal o auta a pitíčko. Pak jsme havět naložily do vozíku a na kolo a vyrazily s Bridžovnou na třešně. Nejdřív jeli ve vozíku mladší chlapci. Erýsek Danýskovi serval klobouk. Danýsek se rozplakal. Erýsek ho utěšoval tak vehementním hlazením po hlavičce a tvářích (občas i očíčkách), že jsme chlapce rozsadily a vedle Erýska přišla Šárka. Učila ho mluvit, zpívat, na zpáteční cestě dokonce sborem a v triolách pořvávali: "Tra-la-la! Tra-la-la!", popřípadě radostně "Neeeeeeeeee! Neeeeeeeeee!" Na zpáteční cestě všichni usnuli, rozstrkaly jsme je po zahradě a zatímco Bridžovna přičinlivě cosi v kuchyni, já nepřičinlivě ulehla do sítě mezi dvě jabloně a usnula taky. Pak už jsme jen opekli i s jejich tátou buřty, kluci zalili ohniště konvičkami a po Krtečkovi byl dne konec. Dobrý, co?

Prd

Erýsek pochopil, že prdění je legrace. Když se zadaří mně, rozesměje se a zahlásí "Prd!" Když se mi dlouho nedaří, skrčí se na bobek a vytváří sám.

Někdy člověku brnknou...

... přesně na tu strunku, která vyvolá nějakou ne/pěknou vzpomínku z dětství. Povídá mi tuhle jeden, že ať si z toho nic nedělám, že místo pořádné rodiny, jakou mají moje kamarádky, za námi chodí dva hostující tatínci na návštěvy. Prý: "Buď ráda, aspoň seš originální".
Kecy o originalitě jsem jako malá nesnášela - všechny měly svetřík z Polska, jenom já originál háčkovanou vestičku od obětavé maminky, popřípadě svetr z přeplétané vlny po dědečkovi. Jak já toužila po tom, být aspoň chvíli stádní zvíře. A to mi zřejmě zůstalo. Jestli to nebude tím, že na tu originalitu je člověk prostě sám.

Akutně, ne chronicky

Erýsek má horečku, spí, kudy chodí, kvíká, kudy cokoli. Víkendový plán na Novohradky tím samozřejmě padá. Nic, co by se nedalo přežít, jistě tam ještě někdy pojedeme a dětné kamarády potkáme jinde.
Vlastně máme pohodu - jistotu, že za týden, dva se můžeme sbalit a jet kamkoli, zalézt, na vodu, pod stan, celkem bez omezení. Jak to asi dělají lidi s opravdu nemocnými dětmi. Asi mají po hvížďalkách a smysl života najdou v něčem jiném.

Marod

Tak už vím, proč včera Erýsek na motorkách řval. Lezlo to na něj. V noci špatně spinkal a ráno už to na něj bylo úplně vlezlý.

Motorkáři II

Erýsek a Matýsek vyrazili na motorkách po Praze 13 jen s jednou matkou. Mnou. Úkol byl jasný - přivézt pizzu. Chlapci byli vzorní - bravurně řídili své stroje, čekali na sebe, pohráli si s fontánou a před pizzerií usedli do vyplétaných židliček, než jako to jídlo bude. Když jsem vyšla s krabicí a pytlíčkem z Pizza Mija, nastalo peklo. Matýsek chtěl obsah krabice. Hned. Erýsek nechtěl nikam jet, sesedl z motorky a začal usilovně řvát. Zoufala jsem si. Matýsek naštěstí dostal rozum a vyrazil aspoň pěšky. Erýsek stál a řval. Poponesla jsem krabici, pytlík a dvě odrážedla. Položila a běžela pro Erýska. Než jsem ho donesla, Matýsek se už vloupával do krabice. Odehnala jsem ho, nasedl. Poponesla jsem krabici, pytlík a jedno odrážedlo, vyrvala jsem plačícího Erýska z náručí impertinentních důchodců a běžela zachránit pizzu. A tak několikrát za sebou. Pizzu jsme donesli, všechny děti i dopravní prostředky taky.

Zahrada II

Martina má Martina. Martin má zahradu. Zahrada má... zahrada je obrovská a je na ní spousta ovoce a hlavně hadice na zalévání. Ta Erýska na dnešní grilovací párty zaujala (po psech a bublifuku) nejvíc. Byl tam naprosto šťastný, bilingvinní společnost ho zahrnula pozorností a jídlem, strýček Martin byl arci nejlepší chůvník. Erýsek opakoval všechno, co zaslechl, včetně nějakých francouzských slovíček, za která jsem vzhledem ke své neznalosti ani nemohla ručit, jestli se pro tak malého chlapečka hodí.
A zase ta zahrada. Už mi to vážně vrtá hlavou. Asi ji fakt potřebujeme.

Maso, to je ten nejnádhernější pocit!

Já proti masu nic nemám. Nemusím ho často, ale ve snu by mě nenapadlo někomu jeho potřebnou porci upírat. A to ani 18ti měsíčnímu batoleti. Batole je však názoru, že maso nepotřebuje. Jediná forma, jak ho do něj bezbolestně dostat, je rozmixované v pořádné porci zeleniny a brambor. Jakkoli doměkka uvařený kousek požužlá, ponosí v puse po světě a vyplivne. Já jsem tedy toho kacířského názoru, že když ho nežere, tak ho asi nepotřebuje a případné nezbytné minimum do sebe dostane v rámci občasného polykání nouzových dětských výživ z obchodu. Bílkovin, vitamínů a minerálů má zřejmě dost z mateřského mléka, ovoce a zeleniny, luštěnin, brambor a rohlíků (tam toho je jistě nejvíc... :-D ). Nedělám si s tím starosti a synek prospívá, jezdí na motorce a mluví jak papoušek.
Starosti si však dělají jiní, obvolávají známé pediatry i senzibily a ti jim ochotně potvrzují názor, že batole týrám a nenaroste mu mozek. Nevím, jak se k tomu postavit, asi si dál nebudu dělat starosti a synek bude dál prospívat.
Preventivně jsem si včera zašla s Kaťasama na tatarák, aby se Erýskovi těch bílkovin dostalo do mléka víc.

Motorkáři

Erýsek s Matějem se vydali na svých stejně modrých endurech na projížďku. Pro Erýska to v takové délce a terénu byla premiéra, ale brzy nabyl jistoty a krosil to tráva netráva, nahoru či dolu. Nadšeně a hlasitě jsem ho povzbuzovala. Asi mě pak nemělo překvapit, že když jsme k večeru vyráželi ke Kaťasovic domovu, nasedl sebevědomě na plastového oře a mohutně zařval: "Jedééééém!". A v cílovém převýšení ke Kaťasovic domu se motivoval: "Makej, makej!" Makal tak, že se důchodci ohlíželi.

Nejkrásnější batolata na světě

... byla dnes v Jinonicích v lese. Při trošce snahy by se dalo říct, že se Barunka s Erýskem dělili o hračky, každopádně na sebe pokukovali s úsměvem a nadšeným pištěním/hrdelním bručením (Erik/Bára).

O empatii

Tak na mě dneska po poledni padla taková nejistota a nevíra v to, že věci můžou být takový, jak se zdály, a třeba i dobře dopadat. Alespoň v té krátkodobé perspektivě, vesmír to jistě vidí jinak... :-D
A nevím, jestli je to tím, že život Erýska již poučil, že máma má k depkaření obvykle dobré důvody, ale nevýskal, neřádil ve vodě jak černá ruka, ale soustředěně-zamračeně celé odpoledne poléval plastové autíčko z plastové konvičky.

O zahradě

To si takhle večer kojím, Erýskovi se kýženě klíží očka a z přilehlé zahrady zní spokojené pořvávání o dva, tři roky starších dětí. Vybavuji si své spokojené pořvávání z dřevních dob staré krušovické zahrady, z nehluboka se noří vzpomínka na Erýskovo spokojené pokvikování z nové krušovické zahrady.
Jaké by to bylo hezké, kdybychom se nemuseli slušně oblékat pokaždé, když chceme na vzduch, Erýsek by mi neorvával mé rachitické kytičky na balkoně a požíral by je ve velkém ze záhonku... Malé dítě zahradu prostě potřebuje! Matka malého dítěte ještě víc (zeptejte se Cífky).
Jak to provedu? Pronajmu Jinonice a najmu domek se zahrádkou na dojezd vlakem do Phy? Dá se to vůbec? Existují takové domy? Mám na to (finančně, fyzicky, psychicky)?

Pohádka, možno přeskočit, mnoho smyslu nemá.

Byl žil jeden drak a ten měl svou sluji. Protože jako každá pohádková bytost měl nestandardní pracovní dobu a po obloze létal a oheň dštil povětšinou v noci, ráno ve své sluji nutně potřeboval vyspávat. To strašně štvalo princeznu, která se každé ráno vykutálela i se svým míčkem ze zámku a chtěla si hrát na třetího. Jednou jí povolily nervy, nakoupila pár kilo semtexu a milou sluji vyhodila do povětří. Na místě činu zanechala lísteček, že obětem katastrofy bylo městskou správou přiděleno bydlení na zámku u princezny a míčka. A pak teprve začala legrace.

Tatry

Byli jsme v Tatrách. S chlapíkem a jeho maminkou. Vzorně se o Erýska starala a neustále na něj mluvila, což jej těšilo. V porovnání s babičkou jsem docela nemluvná matka. Erýsek se s tím bude muset nějak vyrovnat.
Tatry jsou velehory, což se projevilo tím, že tam vládlo nevyzpytatelné počasí. Lezeme první délku, mha. Než se rozhodneme to odpískat a slanit, září přátelské sluníčko. V páté délce - mha. V šesté délce - drobně mrholí, začínáme spěchat. V sedmé délce - nebesa se protrhnou a pustí na nás nálož krup a zimu. A tak dále, vystřídalo se toho na nás dost. Třešnička na dortu: než jsme sundali sedáky, smotali lano a lehce posvačili, padla taková mha, že jsme nemohli najít žlutou turistickou. Na třetí pokus a s lehkým odmlžením jsme ji našli tím směrem, který jsme zkoušeli hned napoprvé. Nesnáším putování suťovými poli. Bytostně. Asi si svou nálepku zaprděné skalkařky nechám.