čtvrtek 30. září 2010

Je tam?

Obvykle se ho zastávám a tvrdím, že tam určitě je, že já v něj věřím a jeho existenci vidím potvrzenou v řádu světa. Obvyklý argument hladovějících a žíznících holčiček v Africe zvládám elegantní reinkarnační smyčkou, na své cestě k dokonalosti líbící se Bohu jistě zažijí i lepší věci.

Dneska jsem ale na chvíli upadla do pochybností. V Počáplech se staví venkovní hřiště s vyhřívaným trávníkem. Jak tohle mohl dopustit? Je vůbec? Neslučuje se mi to s jeho existencí.

Ledaže... by se starosta Počápel (ODS) v příštím životě narodil jako Afričanče.

O lhaní

Neumím s tím absolutně dělat. Moje děti jsou na lhaní malý, dvojčata když už zalžou, tak natolik neobratně, že to jako lež ani neberu.

Donedávna jsem si myslela, že Hospodářovu dceru Vendulku bychom v případě jejího zájmu rádi uvítali doma i častěji, než každý druhý víkend a prázdniny. Třeba i napořád, je pěkné mít doma holčičku, hodnou, milou, krásně blonďatou, co hezky tancuje a příšerně (ale fakt příšerně, komu čest, tomu čest) ječí jen příležitostně.

Jenomže slečna umí tak krásně lhát, bez mrknutí brvy, naprosto přesvědčivě, že se mi už vůbec nechce mít s něčím takovým denně co do činění. Jak říkám, neumím s tím dělat. Rozhodí mě to na půl dne. Škoda.

středa 29. září 2010

Malakodny

Dvacet něco malakologů, šest dětí (z toho pět našich), víno, kytarky, měkkýši suchozemští i vodní, dva psi a v neposlední řadě zlínská zoo.

Hospodář neustále nepracoval a já se cítila jak o líbánkách. Z toho budu žít až do příštích malakodnů.

středa 22. září 2010

Cífce

První verš druhé sloky v Erýskově podání:

"Zááápad, Rudóóó, barvu ztrááácííí..."

úterý 21. září 2010

Despekt

Tak jsem se dočetla, že prezidentu Klausovi přijde směšné, že si státní zaměstnanci kvůli stávce za lepší platební podmínky berou náhradní volno. Mně to přijde jako více než slušný postup, jejich Velký Zaměstnavatel jim pravděpodobně sníží platy, některým až o třetinu, a oni nejdou demonstrovat v pracovní době Velkým Zaměstnavatelem placené.

Roztržitý chlapec

Vyzvedávám děti z družiny, dávám na stůl svačinu, kluci, až to sníte, tady (ukazuju) máte každý tepláky, tak si sundejte džíny, vemte si ty tepláky a zavažte si nízký boty, spěcháme na trénink. Posvačí a jdou na to (tak trochu přes dětský pokojíček s hračkami, zasahuju, vyháním do chodby). Kája si zavazuje boty. Kájo, je potřeba, aby sis sundal ty džíny a vzal si tepláky. Kája si sundává džíny a zavazuje si boty. Kájo, co ty tepláky? Kája si rozvazuje boty, natahuje si Járovy pracovní kalhoty, pro které si musí sáhnout do poličky a zavazuje si boty. Kájo, TADY KRUCINÁL LEŽÍ TY ZATRACENÝ TEPLÁKY!!! Dotčený Kája si rozvazuje boty, ve tváři výraz ta macecha je snad úplně pitomá, kolikrát si ty boty ještě mám sundat a nandat. Heuréka, bere si tepláky. Celá etudka trvá okolo čtvrt hodiny, na trénink přirozeně přijíždíme pozdě.

Ne a ne mi to přijít roztomilý. Ale zřejmě to bude úplně normální, co?

pátek 17. září 2010

Něžný

Mazlím se ráno na koberci s Járou a Kájou. Zezadu nás přepadá Ruda, přivíráme oči a čekáme, kdo z nás slízne první radostnou ránu otevřenou dlaní. Ruda sevře rtíčky, špulit, to zas ne, a jemně nás jednoho po druhém políbí. Pak se kolem šokované hromady těl protáhne a jde dát pusu taky babičce.

Omlouvám se

Měla jsem své mamince za zlé, že se ve vsi s nikým nekamarádí. Že si hraje na elitu a že je málo z lidu. Vedlejší efekt byl, že jsme se nemohly kamarádit ani my děti s dětmi našich spoluobčanů. Obzvlášť v pubertě a raném dospívání jsem jí za to dávala strašnou sodu, co je to jako za člověka.

Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se. V Křivenicích mám jednu kamarádku, s kterou si můžu jít pokecat, když mě naštve Hospodář nebo děti. Je jí přes šedesát. Sousedka od vedle je mladá, vcelku milá a chytrá, trochu teda nadužívá slovo psychologický, ale co. Jenže se s námi ostražitě kamarádí jen přes plot, nedejbože, aby jí naše čtyři děti vtrhly na golfový trávníček (nic ve zlém, vcelku ji chápu). Zbylí zhruba čtyři bílí mladí lidé, pokud jsem měla možnost poznat... Asi jsem málo z lidu a hraju si na elitu.

Tak aspoň pouštím děti na hřiště. Hezky se mi naučily vyslovovat r ve slově zmrde.

úterý 14. září 2010

Popielnica kolorowa

pondělí 13. září 2010

FOTBAL!!!

První trénink. Na hřišti byla hromada míčů, pro každého kluka jeden a ještě pár navíc. Pan trenér je hezký chlap, tak trochu od pohledu fotbalista, ale s překvapivě kultivovaným projevem, apeloval na fair play a tak. Tak mě potěšilo, že pod jeho vedením třeba z kluků neporostou úplné gumy. Šokovalo mě, že od začátku rozeznával Járu od Káji.

Erýsek v pampeliškové mikince povlával za uniformně modře oblečenými sedmi až devítiletými kluky a byl vrcholně šťastný. Pan trenér mu upravoval vzdálenosti a tak se stalo, že synek dal tři góly z penalty/penaltičky. Já se dmula mateřskou pýchou.

Ruda si čas od času vlezl do prázdné branky a nadšeně se věšel na síť. Pozoroval ostatní a brzy se dovtípil, že princip spočívá v tom, že běžící dítě kope do míče. Tak si stoupl, mrsknul míčem a rozeběhl se. Sice vždycky tři, maximálně čtyři kroky, ale očividně věděl, co chce udělat a taky to dělal. Já se dmula mateřskou pýchou.

Jára a Kája dali každý po gólu, tak jsem je taky snaživě chválila.

Kolik žen máš, tolikrát...?

"A já si vyberu dvě ženy!"

Kontakt s islámskými přáteli Erýska očividně poznamenal víc, než jsem si byla ochotná připustit. :-)

sobota 11. září 2010

Stavy

Mám příšerný stavy. Čím dál tím častější. Každodenní konfrontace a hledání přístupů k dětem, s kterými mám společného jen to, že miluju jejich tátu, mě fakt vyčerpávají. A to jsou v podstatě hodný, první pořádný naschválek, moje náušnice nenápadně schovaná za květináč, přišla až dnes. Blbost, že? Mě to rozhodilo na půl odpoledne.

Mám chuť začít hulit. Mám chuť poslat je do internátní ZŠ se speciální výukou rozdílů mezi zelenou a modrou. Mám chuť sebrat si ty svoje a zmizet za horama.

Mírná forma retardace

Hospodářovy děti, a s nimi potažmo i moje, žijí značně odtržené do virtuální reality. Můžou se dívat na Večerníček, Animáček a přírodovědné pořady. Občas provede babička záškodnickou akci a pustí jim v naší nepřítomnosti Komisaře Rexe a Xenu. Stejně to poznáme. Děti pak pobíhají po baráku s meči za zády a hulákají cosi o tom, že ony tu mrtvolu vyčuchaly první.

Když včera Erýsek onemocněl a já ho chtěla udržet vleže v posteli, pustila jsem mu naši jedinou pohádkovou kazetu. Krtka. Večer to zjistily Hospodářovy děti a prosily, prosily, aby mohly Krtečka poslouchat taky. Žádnej ninja faktor, žádný spidermani. Máme doma bandu retardů.

pátek 10. září 2010

Hluboký, ale fakt hluboký smutek

Přišel ke mě Erýsek, ve tváři zkroušený, lítostivý výraz: "Maminko, mně je líto, že až budu já velkej, tak ty budeš stará."

"Erýsku, to je ale v pořádku, já budu šťastná stará paní, víš? A budu tě mít pořád stejně ráda, i když budeš velkej a já stará a..."

Erýskův obličej se potáhne nevýslovným smutkem, co smutkem, žalem. Bojím se zeptat, na co myslí teď. "Erýsku?"

"Maminko, já bych něco papal."

Kominíci

Zátiší s novými holinkami

Chlapci se vzdělávají

čtvrtek 9. září 2010

66 a 70 let

"Kdy já potkala dědu? Počkejte, mladá pani, to jsem měla rok po rozvodu, stála jsem před barákem, no pásly se housata, tak někdy v dubnu, asi. To víte, na podruhý se to s tím chozením moc nepřehání, to se jde do postele brzo. Ale jak já byla v baráku dlouho sama, v ložnici taky, občas teda přišel kluk se přitulit, k ránu, ale to je rodina, že jo, tak jsem se ráno probudila a vždycky jsem se pořádně protáhla a prdla si. Ještě jsem si přitlačila, abych měla prázdný břicho... a ježišmarjá, vždyť von je tady taky! Já vám to povim takhle, já byla rudá až na prdeli, jak se řiká, že jo, ale von děda byl džentlmen a neřekl ani slovo. A na Mikuláše už se ke mně stěhoval."

středa 8. září 2010

Tisá a Ostrov

Tam se nám moc pěkně lezlo. V sobotu klendra, že jsem klepala zubama i v sedmičkách, tam se obvykle dost potím. V půl čtvrté nás zahnal do hospody déšť se sněhem.

V neděli ta samá klendra, ale bez větru, takže jsem neklepala zubama. Ve čtyři nás zahnaly do hospody kroupy.

Stejně to byl nádherný víkend. Dva dny v kuse jsem mluvila s dospělými lidmi. Zjistila jsem, že už o ničem jiném než o dětech neumím. Byla jsem tak naplněná, odpočatá a realizovaná, že jsem v pondělí, když jsem odvezla děti do vzdělávacích zařízení, celé dopoledne gruntovala jak před vánoci a vůbec jsem neměla potřebu udělat si "chvilku pro sebe." Je tu krásně čisto a už mě ani nebolí natažené svaly.

pondělí 6. září 2010

Mládí vpřed

Čekárna u paní fyzioterapeutky je vždy prázdná, objednává si lidi na přesný čas po jednom. Dnes tam se mnou seděla stařenka, věchýtek, foukneš a je v čudu. V deset se otevřely dveře ordinace a bába se nečekaně čile hrne dovnitř, zouvá si důchodky... Tak se divím, že na desátou jsem objednaná já, no jo, paní fyzioterapeutka si nás omylem objednala obě.

Křehká stařenka vyděšeně vzhlédne k veliké paní terapeutce, ta ji konejšivě bere kolem ramen a s omluvou mi nabízí náhradní termín. Hodil se mi, zapisuju si.

Až po cestě domů mi došlo, že já jsem tady kurva drát v produktivním věku, rozvážím tři děti po zařízeních a kroužcích, tahle cesta mě stála tam a zpátky bratru osm pětek a nakonec z ní nebylo víc užitku než osm velkých jogurtů z kaufáče a že dávat přednost starším je hezký zvyk, ale už nejsem tak mladá, abych ho nemohla odhodit.

čtvrtek 2. září 2010

Venkov, krvavý venkov

Tento příspěvek není určen pro vegetariány.

Abyste si nemysleli, že s tou kosou pózuju jen tak z plezíru, tak ne, je to kvůli králíkům. K večeru jim chodívám na jetel, aby měli co k snídani. On by tedy mohl jít ráno Hospodář, ale říkala jsem si, že si třeba trochu přispí, když si to vezmu na starost já. Hm, stejně nepřispí, žiju s workoholikem.

Tak jsme si řekli, že co si celé léto krmíme, to si taky sníme. Hospodář klepl dva králíky za uši a nastala krátká debata, během které vyšly najevo důležité informace; že on stahoval naposledy před patnácti lety, já před pěti (i když to byl divočák a pomáhal mi tatínek, ale to bude podobný), a hlavně, že pan Trnka stejně není doma, protože jel někam na pohřeb.

Jako fundovanější stahovač a kuchač jsem byla zvolena já, kvůli tomu divočákovi nejspíš a protože jsem z vesnice a Hospodář z paneláku. To je důležité, protože zatímco Hospodář v mládí tak maximálně vynášel koš z pátého patra, já často pozorovala své předky, jak vyvražďují domácí zvířectvo. Z té doby mám červeným písmem do paměti vryté, že hlavně nesmí prasknout žlučník, jinak nebudou játra k jídlu. To by byla škoda.

Z mrtvých králíčků měl největší radost Ruda. On má rád živá zvířátka, jenže ta před jeho něžnostmi utíkají. Tahle dvě držela. Než jsem je teda pověsila za nožky na hřebíčky. Pak už se mi v paměti krok za krokem detailně vybavovalo, jak to ten děda hředelskej s ostrým nožem dělal. Žlučník jsem neprořízla ani jeden, po jatýrkách na cibulce se později večer zaprášilo.

Když děda dodělal, obvykle sedal v kuchyni ke stolu v krvavých montérkách a babička nadávala, že jí nosí domů bordel. Tak takový tvrďák nejsem, svrchní vrstvy jsem hned po akci naházela do pračky. Jinak byla celá akce velmi edukativní, protože Kája konečně viděl, jak vypadají ty ledviny, co s nimi byl vloni na Bulovce, Erýsek si na vlastní oči prohlédl oči a Jára v úžasu shledal, že na konci střívka jsou fakt skutečné bobky.

Bijec

Ruda doprovodil bratra na první školkový den. Než jsem vyplnila lejstra, nafackoval dvěma dětem. A zrovna těm novým, co se snadno rozbrečí. Achich ouvej. Jinak se tam oběma líbilo.

středa 1. září 2010

Byla tu Agáta



a vyfotila nás.

Kluci draci

Já se nechci fotit!

Kosím si







Fotky dvě