pondělí 27. října 2014
Zdenička včelám
Volá mě přes ulici sousedka, jestli chci takový modrý kytky. Koukám, sousedko, to jsou astřičky, na podzim kvetou a včely na ně létají, jasně že je chci.
No to nevím, jestli jsou to astřičky, dí na to sousedka. My jim říkáme Zdeničky, po mamince.
O to je budu mít raději.
No to nevím, jestli jsou to astřičky, dí na to sousedka. My jim říkáme Zdeničky, po mamince.
O to je budu mít raději.
O stromcích a životním tlaku
Jirka mě dopoledne obdaroval stromky. Mj třešínkou. Ta mě dostala, je krásná, úplně z ní dýchá ten potenciál, který na Ekozahradě rozvine. Taky Hospodáře obdaroval, fakt velkými jedlými kaštanovníky. I společensky jsme si to užili, v plném počtu dětí s rýči, hanebně malým plechem perníku (příště se polepším) a turkem do hrnku, co uvařil druhý Jirka. Moje první kafe po dni D. Poklidné včelí řeči s referátem o víkendu se společnými včelími známými, aj, synku, jak my tě zdrbli. :-) Cesta zpátky byla mírně řečeno komická, hlavně ta nakládka zeleně, kočárku, nářadí, psa a mimo jiné zase těch dětí. Jo, vlastně, já už nepíšu vanilkové Mikrouše, no tak ta nakládka byla stresující a já vystresovaně syčela na Hospodáře, že se nemá tak stresovat, že doprdele času je moře a všechno stihneme i bez stresu. Sssssss.
Sázení bylo skvělé, jak jen skvělé může být odpoledne, kdy ženu už neobtěžuje těhotenství, velké děti paří na kompu, i když tvrdí, že si dělají úkoly, Ruda neprudí, Erik není doma, Václav spí. Rozverně jsem pokřikovala přes pastvinu, kam vysazoval (a oplocoval, poor of him) Hospodář, že Ekozahrada nepotřebuje tolik volných ploch a že se mi tím pádem vejde ještě nejmíň pět ovocných solitérů. To bude mít pan Buřil, náš ovocnář, radost.
Má předpověď, že všechno hravě stihneme, se nakonec téměř vyplnila, když Hospodář povolal telefonem malé pařiče a společně do večeře opravdu dokázali vykopat tři obří krátery, zasypat stromy, zalít, navrtat díry, zatlouct kůly a přidrátovat oplocení, než tam na noc přijdou kozy. S padající tmou ještě nakrmili, doma vděčně snědli všechno, co jsem uvařila, a padli. Tak já teda nevím, kdo měl s tím stresem pravdu. Hm.
Sázení bylo skvělé, jak jen skvělé může být odpoledne, kdy ženu už neobtěžuje těhotenství, velké děti paří na kompu, i když tvrdí, že si dělají úkoly, Ruda neprudí, Erik není doma, Václav spí. Rozverně jsem pokřikovala přes pastvinu, kam vysazoval (a oplocoval, poor of him) Hospodář, že Ekozahrada nepotřebuje tolik volných ploch a že se mi tím pádem vejde ještě nejmíň pět ovocných solitérů. To bude mít pan Buřil, náš ovocnář, radost.
Má předpověď, že všechno hravě stihneme, se nakonec téměř vyplnila, když Hospodář povolal telefonem malé pařiče a společně do večeře opravdu dokázali vykopat tři obří krátery, zasypat stromy, zalít, navrtat díry, zatlouct kůly a přidrátovat oplocení, než tam na noc přijdou kozy. S padající tmou ještě nakrmili, doma vděčně snědli všechno, co jsem uvařila, a padli. Tak já teda nevím, kdo měl s tím stresem pravdu. Hm.
neděle 26. října 2014
středa 22. října 2014
Zázrak
Vždycky jsem měla docela ráda ohlasy na mikrouše. Jak je to fajn, a nadějné, a ti krásní mladí lidé dělají krásné věci. Jako jo, dělaj. Ale soudě podle těchhle ohlasů, psala jsem to moc vanilkové. Dá se psát blog jinak? Znáte nějaký blog ve stylu cesta-z-města a/nebo jak-ona-po-peripetiích-potkala-jeho, kde by autorka popisovala obě stránky mince toho skvělého žití? Sypte mi odkazy do komentářů, protože bych se to měla naučit.
Jestli jsem si u chlapců myslela, že stát se dobrou macechou je těžké, ale nikoli nemožné, slečna mě z toho vyléčila. Denně se modlím za zázrak. Prostě ať ráno vstanu a ona tu není. Zázrak. Sladký jak cukrkandl, lákavější než zakázané milenecké obejmutí, úplně zázračný zázrak.
Jestli jsem si u chlapců myslela, že stát se dobrou macechou je těžké, ale nikoli nemožné, slečna mě z toho vyléčila. Denně se modlím za zázrak. Prostě ať ráno vstanu a ona tu není. Zázrak. Sladký jak cukrkandl, lákavější než zakázané milenecké obejmutí, úplně zázračný zázrak.
Rozpory
O těch rodinných pomlčím, ale největší rozpor cítím ohledně jídla. Vašík si staví svalíky, orgánky a jistě převýkonný mozek na bázi bílkovin. Na maso myslím vstávaje lehaje. Aby toho nebylo málo, o mase se mi i snívá. Stejk, rostbíf, věci, bez kterých se snadno obejdu, jak je rok dlouhý, se mi ve snech promenují po stole, dávám si do pusy obrovská šťavnatá sousta, cítím tu sílu a chuť.
Blbé je, že jak mám v krevním oběhu ten ňuňací hormon, nezabiju ani slepici. Má tak heboučká peříčka, a kachničky tak hezky běhají a králíčci mají čumáčky... Na víkend mám domluvené s Hospodářem, že mi ubezduší husu, abych to nemusela dělat a přesto se dostala k pečínce. Doufám, že to nebude doživotní, jako ostatně i jiné následky mého změněného stavu.
neděle 19. října 2014
Akce včelnice...
... se definitivně blíží k závěru. Konečně jsme se truhlářem Kájou dohnali, on nebyl na montáží, já netrpěla nevolnostmi, vybrala se mlha - prostě ideální den na zabetonování patek. Už jsou tam a příští sobotu na ně namontuje všechno, co má správná včelnice bičovaná větrem a občas i povodněmi mít.
Pak už jen vysadit vhodně zvolenou popínavou zeleň a příští rok to bude včelí ráj na zemi!
pátek 17. října 2014
Ogrum
Úderem deváté večerní se docela milý Vašík mění v OGRUMA. Termín přitáhl Erik, měl by to být název nějaké záporňácké robotí příšery z Lega Hero Factory. Foneticky i vizuálně to přesně odpovídá tomu, na co se Václav hotoví, když se začnu chystat spát. Vyvalí oči a začne se ďábelsky mračit, kde jsou jako všichni ti zajímaví sourozenci a proč ho máma dál vesele neňuná?
Fáze OGRUM končí v pět ráno, což je fajn, protože se Vašík může před usnutím pozdravit s ranním Hospodářem a já pak můžu dvě hodiny spát, než budík.
čtvrtek 16. října 2014
Pokračuji v boji :-)
V Počaplech je taky šestinedělka, a protože je služebně mladší a tedy potřebnější, rozhodla jsem se s ní rozdělit o svačinu. Zabalila jsem jí voňavý perník, čokoládu a mrkvový salát (sama jsem měla totéž, jen bez té čokolády).
A představte si, ona na mě hleděla jak z jara, proč jí jako nesu jídlo? No tak na ni taky koukám jako z jara - vždyť jsi v šestinedělí, ty vole! A co jako, na to ona? A já, že je přeci dobrým zvykem vozit polívku, ty bys měla ležet a ne vařit a péct, no a protože na uvaření polívky jsem dneska neměla, tak aspoň tohle.
No představte si to, spanilomyslné čtenářky, ona ten zvyk neznala! Když už ani šestinedělky neznají svá práva, jak o nich má tušit jejich okolí? Jojo, je tu velký prostor pro práci na tématu, to mě těší.
Což mi připomnělo Hospodáře. Když jsem se ho zamlada ptala, proč právě Křivenice, když je to tu docela hnusný, odvětil, že to je právě fajn, každý vysazený strom je tu pěkně vidět.
(Offtopic: Kdyby mi někdo byl schopný vysvětlit, proč tenhle blog přestal brát na vědomí odstavce, budu vděčná.)
úterý 14. října 2014
Liga pro podporu šestinedělí
Pokud ještě není, tak ji založím. První týden po porodu zasaturoval hotovkami dědeček. Muž taky vařil. Druhý týden jsem udělala tu chybu, že jsem se zvedla, odvezla mladšáky do škol(k)y, vyprala a uvařila. A tím to šestinedělí tak nějak skončilo.
Apeluji na vás, přátelé. Když potkáte ve svém bezprostředním okolí šestinedělku, nabídněte jí hrnec polévky, kotel guláše, buchtu. S odvozem do domu, množství násobeno koeficientem ostatních strávníků sdílejících s ní společnou domácnost.
Jak ji poznáte? Inu, taková normální sousedka, trošku kulatější bříško, než jak jste ji znali předtím (bohdá dočasně, nebo mě picne, nehodlám investovat do dalších džínů). když se jí zeptáte, jak to zvládá, většinou s malinko povadlým úsměvem odpovídá, že docela dobře. Zajímavé, čím víc času ubíhá ode dne D (7, 14, 21...), tím je ten úsměv povadlejší, protože té milé paní začíná být jasné, že už se té polívky do kouta asi nedočká.
Mně už to začíná být jasné taky, ale budu bojovat za budoucnost krásnější!